Jetel rozpráví

Vít Budinský
Úlovek

Těžká sekera zasvištěla vzduchem a tvrdě dopadla. Pod úderem ostří se polínko rozpadlo na dva kusy, doprovázené sprškou drobných třísek. Tongil zasekl sekeru do špalku, otřel si rukávem zpocené čelo a sáhl po měchu s vodou, pověšeném na plotě. Polkl několik doušků chladivé tekutiny a při tom pozoroval svou mladší sestru, jak před chalupou zadělává těsto na chleba.

Povzdechl si. Otec často odjížděl na několikadenní lovecké výpravy a když byl pryč, Tongil se stával pánem domu. Když mu před čtyřmi lety zemřela matka při porodu jeho mladšího bratra, myslel si, že doma nevydrží. Musel se tenkrát starat o celou domácnost a nádavkem ještě o nemluvně, což bylo na desetiletého kluka opravdu hodně. Po nějaké době si ale zvykl a nyní, když většinu práce v domě zastávala jeho sestra, si dokonce občas našel i chvilku pro sebe. To chodíval do lesa, kde si pod zelenými korunami stromových velikánů představoval, že potká elfy, o nichž často slýchával od bardů při vesnických slavnostech. Nikdy však žádného elfa nezahlédl.

Vytrhl se z přemýšlení, ještě jednou se napil a pověsil vak zpátky na plot.
"Práce se sama neudělá," zabručel, vypáčil sekeru ze špalku a rozmáchl se, aby skoncoval s dalším neposlušným polenem, když k němu závan větru přinesl z druhého konce vesnice vzrušené štěbetání dětí. Zaclonil si oči proti slunci a snažil se zjistit, co se děje. Ze zatáčky za posledním domem se vynořila skupinka jezdců, obklopená davem švitořící drobotiny. Za jezdci táhli dva koně velký vůz přikrytý plachtou. Tongil jezdce okamžitě poznal.

"Táta!" křikl na sestru, odhodil sekeru a už běžel skupině naproti. Tongilův otec, mohutný muž s hustou hřívou černých vlasů a tmavým plnovousem, dal ostatním lovcům pokyn k zastavení a zazubil se na přibíhajícího chlapce.
"Tak co, kluku, chceš mezi chlapy?"
Udýchaný Tongil dychtivě přikývl a než se nadál, seděl před svým otcem na hřbetě jeho koně. Ostatní lovci se začali bujaře chechtat a ukazovali si na chlapce.
"Podívejte se na něj, za chvilku bude jezdit s náma, takhle vypadá už úplně jako dospělej!"
Tongil se trošku začervenal. Jeho otec se obrátil k ostatním jezdcům.
"Tak na co čekáte? Běžte domů za ženskejma a děckama, ať z vás taky něco mají! A večer přijďte k nám, budeme dělit úlovek a pořádně ho zapijeme!"
Pak pokynul vozkovi.

* * *

Pozdě večer, když všichni lovci odešli, řekl otec Tongilovi:
"Vezmi lucernu a přijď za mnou do stodoly. Ukážu ti obrovskou vzácnost, něco, co už asi v životě neuvidíš."
Zasmál se a vyšel na dvůr.

Tongil rychle poklidil nádobí, které zbylo po oslavě, a o několik okamžiků později otvíral těžká vrata stodoly. Světlo lucerny padlo na rozměrný hranatý objekt překrytý plachtou. Vedle seděl na soudku od piva jeho otec.
"Tongile, chlapče, pojď sem. Posaď se."
Tongil si sedl na zem a pln očekávání se zeptal:
"Co mi chceš ukázat, tati?"
Muž se naklonil k chlapci.
"Jsem lovec. Živím se zabíjením zvířat pro jejich kožichy a i když si nežijeme nejhůř, prodej kůží už dneska tolik nenese. Ale na každýho se jednou usměje štěstí, synku, to si pamatuj. Na každýho."
Tongil vůbec nechápal, o čem to otec mluví.
"Na nás se usmálo včera, můj synu. Podařilo se mi ulovit obrovskou vzácnost, a co víc, já to chytil živý! Za to mi bohatí ve městě zaplatí tolik peněz, že si to ani nedokážeš představit! Možná to prodám... samotnýmu králi! Ne, ani on to nemá!"
Chlapec si všiml, že jeho otci vzrušením přeskakuje hlas.
"Tati," ozval se nesměle, "tys chytil lesního lva?"
Černý bezhřívý lev z Horského hvozdu bylo to nejvzácnější a nejnebezpečnější zvíře, jaké si Tongil dokázal představit.
Otec se rozesmál.
"Cha! Takovou cenu nemá ani deset lesních lvů dohromady!"
Přistoupil k objemné krychli a prudkým pohybem z ní strhl plachtu.
"Synu! Tohle jsem ulovil! Pohlédni na jednoho ze Starších!"

* * *

Tongilovi se zatočila hlava. Starší! Elfové! Už dávno se vzdal naděje, že nějakého uvidí (i když stále chodil do lesů a snil o tom), a najednou má jednoho doma! Opatrně si posvítil lucernou a nahlédl do klece ze silných větví. To, co spatřil, překonalo veškeré jeho představy. U zadní strany klece byla řetězy za zápěstí připoutána mladá dívka. Tongil si byl jist, že nikoho krásnějšího v životě neviděl - útlá postava, dlouhé vlasy barvy havraních křídel, splývající na ramena, lehce zašpičatělé uši, šedozelené oči, nepřítomně upřené do prázdna...
"Je nádherná," vydechl chlapec nevědomky.
Přidržel si lucernu výš, aby lépe viděl. Všiml si čelenky z tenkého pásku stříbrného kovu, pozorně si prohlédl tajemný přívěsek na řetízku na elfčině krku i lehkou volnou tuniku barvy bukových listů, přepásanou tenkým opaskem z materiálu, který nedokázal určit. Pak vykřikl.

Světlo lucerny dopadlo na nohu spoutané elfky, na místo, kde úzké zelené nohavice hnědly zasychající krví. Z rány dosud čněl opeřený konec šipky do kuše.
"Táto! Ty... Je zraněná! A ty ji necháš jen tak! Vždyť vykrvácí!"
Začal vzlykat.
"Ale no tak, přece bys kvůli ní nebrečel! Vždyť to nejsou lidi! Žijou v lesích, jako zvířata. A žerou děti!"
"To není pravda!"
Tongil bušil otce do hrudi.
"Nech mě jí ošetřit, tati, prosím..."
Otec se zamyslel.
"Hmm... Máš pravdu. Pokud vykrvácí, nebude mi k ničemu. Ošetři ji teda, ale dávej pozor, jsou nevypočitatelný!"
Chlapec přestal plakat a osušil si slzy.
"Neboj, tati. Běž si odpočinout, zvládnu to."
Otec pokrčil rameny a opustil stodolu.

* * *

Chlapec si přinesl do stodoly džber s vodou a několik kousků čistého plátna. Pak opatrně otevřel klec. Cítil se zvláštně, ale nebyl to ani tak strach, jako spíš obrovské vzrušení.
"Neboj, malá, no tak, nechci ti ublížit," zašeptal, jak byl zvyklý, když ošetřoval otcovy koně - věděl, že zvířata uklidňuje, když na ně mluví.
"No, vždyť ti chci pomoct."
"Malá? Ty mi říkáš malá? Jsem starší, než si dokážeš představit."
Leknutím málem upustil lucernu.
"Ty... mluvíš!"
Dívka se usmála. "Ovšem, že mluvím. Tvůj otec nemá ve všem pravdu. Děti neobědvám. A připadám ti snad jako zvíře?"

Tongilovi chvilku trvalo, než se vzpamatoval. Nečekal, že elfové budou mluvit jazykem lidí. Opět zvedl lucernu a sklonil se k dívce.
"Um... Ahoj. Já jsem Tongil." Hlas se mu chvěl.
"Já se jmenuji Carnil."
Pokusila se o úsměv, ale cukavá bolest v noze jej zkroutila v nepěknou grimasu.
"Prosím," zašeptala. "Vytáhni ten šíp..."
Chlapci bylo jasné, že elfka trpí, a proto příliš neváhal, rozřízl nožem nohavici a pevně uchopil šipku.
"Budu počítat do tří, pak tu šipku vytáhnu."
Carnil přikývla, nadechla se a zaťala zuby.


Jen potichu zasténala, když Tongil řekl "tři" a trhl. Šipku odhodil a rychle na krvácející ránu přiložil útržek plátna, pak zranění vyčistil a ovázal. Carnil usnula neklidným spánkem. Chlapec ji chvilku pozoroval, pak posbíral své věci a zvedl se k odchodu.
"Dobrou noc," zašeptal a vrata stodoly za ním zaklapla.

* * *

Druhý den, hned jak si šel otec lehnout, Tongil opět zamířil za Carnil. Zrovna spala. Opatrně jí zatřásl ramenem.
"Vzbuď se! Carnil! Vstávej! Můžeš chodit?"
Elfka otevřela oči.
"Ahoj Tongile. Ještě to bolí, ale za pár dní snad budu schopna chůze. Děkuji."
V očích měla smutek.
"My ale nemáme pár dní! Otec tě chce zítra odvézt do města a prodat tě boháčům! Musíme jít! Teď!"
"Jít? Kam chceš chodit?" zeptala se elfka podezřívavě.
"Musíš utéct, jinak tě táta prodá, a to já nedovolím," odvětil chlapec a začal rozvazovat Carnilina pouta.
"A já půjdu s tebou. Táta by mě zabil, kdyby zjistil, že jsem tě pustil. Podívej, všechno jsem nachystal, mám jídlo, vodu, deku, a tady jsem vzal tátovu loveckou dýku a půjdeme do lesa a já budu lovit, dokud se neuzdravíš a pak půjdeme k elfům a..."
"Počkej!" okřikla jej Carnil. "Zbláznil ses, kluku? Děkuji ti za to, že mě chceš zachránit, ale se mnou jít nemůžeš! Tvůj otec by nás šel určitě hledat a to nemohu riskovat. A u nás... Elfové by tě okamžitě zabili! Uvědomuješ si to? Kdyby se nějaký člověk dozvěděl, kde žijeme, byl by to náš konec! Elfové by skončili, lidi by nás zlikvidovali! Je nás příliš málo..."
Tongil na ni vyjeveně zíral. Pak polkl a zakoktal: "Ale já... Já bych o vás nikomu neřekl... jen bych žil s elfy v jejich lesním městě a chodil bych po lese a zpíval u ohňů a ty bys mohla zpívat se mnou a tančit..."
Povzdechla si.
"Tongile, příliš posloucháš bardy. Prostě to nejde. Jsou jen dvě možnosti. Buď tu zůstanu připoutaná, nebo mě pustíš a přijmeš otcův trest. Se mnou jít ale NEMŮŽEŠ!"
Chlapec měl slzy na krajíčku.
"Ale... Po tom, co jsem pro tebe udělal?! Ale stejně tě pustím. Dokážu stopovat. Nemysli si, že jsem jenom nějakej usmrkanej kluk! Budu tě sledovat a najdu tebe i ostatní elfy a pak s vámi budu žít!"

Řetězy se zachřestěním spadly na zem. Carnil si promnula nateklá zápěstí, protáhla se a pomalu a opatrně se postavila.
"Děkuji ti." Usmála se. "Teď jsem volná. Jsem tvým dlužníkem."
Pak si odvázala obvaz, jemně se dotkla zranění a chlapec mohl s úžasem sledovat, jak se okraje rány stahují k sobě, až na kůži zůstala jen nepatrná rudá skvrnka, a i ta po chvíli zmizela.
Elfka pokrčila rameny. "Troška staré elfí magie." Zasmála se. Pak zaútočila.

Tongil si ani nestačil uvědomit, co se stalo.
"Bohové, ta je rychlá," stačilo mu jen prolétnou hlavou. Pak mu do spánku narazila drobná, jako ocel tvrdá pěst a on se propadl do temnoty.

* * *

Carnil naposledy pohlédla na bezvládného chlapce, připoutaného řetězy v kleci ze silných větví.
"Promiň, Tongile. Nešlo to jinak."
Otřela si slzu, stékající jí po tváři, otevřela vrata stodoly a neslyšně zmizela ve tmě.



Skogen

Alternativní zakončení (zapsal Pavel Němec)

... Jen potichu zasténala, když Tongil řekl "tři" a trhl. Šipku odhodil a rychle na krvácející ránu přiložil útržek plátna, pak zranění vyčistil a ovázal.
Carnil vydechla. "Jsi na mne tak hodný! Ale podívej... máš rozvázanou tkaničku!"
Chlapec se ihned sehnul, aby chybu napravil - až příliš pozdě si uvědomil, že má na nohou jen ustřižené holínky.
Carnil se Tongilovi mrštně vrhla na záda a začala mu malými, ale ostrými zoubky ohlodávat páteř.
"Bohové, ta je rychlá," stačilo mu jen prolétnout hlavou.
Elfka mu mocným hryzem ukousla hlavu, chvíli ji přežvykovala a pak vyplivla vlasy a jedno chlapcovo ucho.
Když dítě celé sežrala, vyvraždila, vyloupila a nakonec i podpálila celé stavení.
Pak odešla zpátky do lesa, kde elfové žijí jako zvířata.



Well


To je vše, přátelé