Jetel rozpráví

Helena Štěpánová
The Sandman

...čili písečný mužíček... Znají ho v mnoha evropských zemích pod různými jmény... Sandman, Sandmänchen, Klaas Vaak... Je to pohádková postavička, která uspává děti tím, že jim do očí foukne kouzelný písek (nebo prach)... A děti usnou a spí a sní... Nebo je to jinak? Vlastně ne tak úplně. Záleží hlavně na úhlu pohledu. Tenhle článek ovšem bude nazírat Sandmana z poněkud jiných úhlú a proto tento úhel nyní opustíme...

Ve světě komiksu se Sandman poprvé objevil v letech třicátých, konkrétně v roce 1939. Šlo o klasického komiksového hrdinu, který vedl dvojí život, vlastnil lehce rozštěpenou osobnost, pitomý převlek a svůj volný čas trávil tím, že potíral zlosyny... Tím nechci říct, že by to snad byl úchylák pronásledující zločince s kostkou másla a mazacím nožem v ruce, nebo něco podobného (ačkoli tihle rozpolcení hrdinové to nikdy nemají v hlavě úplně v pořádku)... Chci tím říct, že se výrazně podílel na boji proti kriminalitě a kriminálníkům, což je náročná činnost vyžadující nejméně polovinu vašeho já a pořád lepší zabásnutý padouch než padouch s máslem na hlavě, nejlépe zabásnutý padouch s máslem na hlavě, ale to už je moc složité a celá tahle pasáž by se nejspíš měla vymáznout... Tak tedy...

...Potíral zlosyny... Občanské jméno onoho hrdiny bylo Wesley Dodds a ve chvílích, kdy zrovna nebyl Doddsem, nýbrž Sandmanem, nosil klobouk, baloňák (nebo trenčkot nebo co to bylo), plynovou masku a vyzbrojen plynovou pistolí běhal po městě a posílal padouchy do hajan (pište si: potírat=posílat do hajan), aby je (jinak tradičně bezmocná) policie mohla strčit pod zámek. Později (ve čtyřicátých letech) si pořídil přiléhavý trikot a sidekicka, jak se na hrdinu sluší a patří...

Pak odešel do důchodu a v šedesátých letech se objevil znovu, tentokrát ve svém původním obleku. Zlatou éru měl v té době ovšem už dávno za sebou. Vzhledem k tomu, že tento článek nemá být ani o něm, podíváme se na Sandmana ještě z jiného, tentokrát skutečně relevantního, úhlu pohledu.

Léta Páně 1987 začalo vydavatelství DC comics uvažovat o znovuoživení Sandmana. Autorem scénáře k novému komiksu se stal talentovaný (co talentovaný, my, nadšenci, říkáme geniální) britský autor Neil Gaiman. Navrhnul ovšem zcela novou koncepci dané postavy. Vlastně Sandmana úplně předělal, nechal mu jen původní jméno a z klasického (a zřejmě nijak nadprůměrného) superhrdinovského komiksu udělal... Literaturu.

Gaimanův Sandman je dílo naprosto jiného rozměru, než Sandman původní. Podařilo se mu vytvořit moderní mytologii. Ne, neděste se... Dovedu si představit, že slovní spojení "moderní mytologie" vnáší hrůzu a obavy do vašich slzavých zraků, ale k tomu opravdu není důvod.

Existuje sedm bytostí. Sedm sourozenců -The Endless (věční). Jsou starší než svět, starší než vesmír a cokoli v něm, starší než bohové. Zaniknou teprve tehdy, až zanikne i všehomír a všechny světy v něm. Nejstarší z nich je Destiny (Osud), pán všeho, co bylo, je a bude. V jeho knize je napsáno všechno od prvního zakňourání (velký třesk nebo něco ještě před velkým třeskem) až po úplný zánik vesmíru. Sotva vznikl vesmír, byl tu i Destiny... Jeho mladší sestrou je Death (pro jazykové antitalenty - Smrt), která tu byla od chvíle, kdy se objevil první živý tvor. Byla tu a čekala. Třetí nejstarší je Dream (Sen, jinak zván též Morpheus a Sandman), vládce Snění a příběhů, tedy, slovy jeho staršího bratra, "vládce toho, co není, nebylo a nikdy nebude"... Dovede být neskutečně protivný, ale zkuste ho nemít rádi... Nepůjde to. Následuje Destruction (překladu snad netřeba). Ačkoli by měl vládnout ničení a zkáze, troufnu si říct, že je z celé rodiny nejpříjemnější, nejveselejší a vůbec, někdo, koho chcete potkat (hned po Death). Dvojčata Desire a Despair (Touha a Zoufalství) vznikly v jeden moment. Desire je androgynní. Ani žena, ani muž, popřípadě obojí nebo jedno z toho. Je nejkrásnější a nejzákeřnější z Endless. Despair je ošklivá malá, tlustá ženština. Nevypadá ani trochu jako Desire, ale touha a zoufalství spolu souvisí tak těsně, že nic jiného, než dvojčata ani být nemohou. Nejmladší z Endless je Delirium. Kdysi bývala Delight (potěšení), ale změnila se. Vypadá bláznivě, její vlasy neustále mění barvu i délku, většinou jí kolem hlavy poletují motýlci nebo rybičky a říká věci, které zdánlivě postrádají hlavu a patu... Ale... Co se to říká o dětech a bláznech? A o hranici mezi šílenstvím a genialitou? Del má jedno oko modré a jedno zelené a v něm plavou stříbrné tečky... A kdo ví, co všechno její oči vidí, co zůstává skryto dokonce i jejímu nejstaršímu bratrovi.

Sandman vycházel od roku 1988 a měl sedmdesát pět dílů. Následujícího roku se objevil první delší a souvislejší příběh, the Doll's house. Takových bylo ještě několik, přičemž nejdramatičtější a nejdelší z nich, The Kindly Ones vpodstatě v roce 1995 uzavřel celý cyklus. Následovalo už jen resumé a epilog v podobě The Wake. DC/Vertigo vydalo sérii deseti grafických novel, jež vedle hlavních dějových linií obsahují i množství krátkých příběhů a rozhodně nemluvím jen sama za sebe, když řeknu, že patří k tomu zdaleka nejlepšímu, co se kdy v oblasti komiksu zrodilo...

V Preludes and Nocturnes jsme svědky toho, jak Morpheus, pán Snění upadá do zajetí, v němž stráví většinu dvacátého století, a jak se osvobozuje a získává zpět jak svoje artefakty, tak vládu nad svým královstvím. Jsme uvedeni do Gaimanova světa a připraveni (a dychtivi) v průzkumu pokračovat. Další Morpheovy osudy popsané ve zbytku dílů bych nerozváděla, nerada bych utrousila nějaký spoiler... Co ovšem dělá tenhle komiks tím, čím je, je jeho ukončenost a uzavřenost. Příběh spěje od začátku ke konci a postupně se nám odhalují souvislosti mezi jednotlivými postavami a událostmi. A přesto nám Gaiman nechal i pár nedořešených otázek, abychom se měli nad čím zamýšlet. Sandman zkrátka není nějaký nekonečný sled uzavřených epizod. Je to příběh. Příběh s pointou a s myšlenkou. A se spoustou dalších "podpříběhů" a "podlinií" a ty všechny mají taky pointu a myšlenku. A dohromady tvoří nádherný a harmonický obraz. Gaiman se vyzná ve folkloru a mytologii a nejednou to v Sandmanovi uplatnil. Uznejte, Angličan, který ví, kdo a co byl Kostěj Nesmrtelný, to je MACHR!!!

Sám Morpheus je někdy v centru dění, někdy je vedlejší postavou nebo jednou z mnoha postav, jež do dění významněji zasahují a jindy je "pouze" šedou eminencí, jejíž přítomnost spíš tušíme, než skutečně vnímáme. Kromě něj se setkáváme i s řadou dalších postav, neméně zajímavých, než je sám pán snů. Jde nejen o jeho sourozence, ale i o četné obyvatele království Snění, bohy a bohyně, historické osobnosti nebo prosté smrtelníky. Gaiman vytváří životné a zajímavé postavy a charaktery s osobitými rysy. Nic plochého nebo schematického. Každá z těch mnoha postaviček, které uvedl na scénu, je něčím zajímavá a nějak vás chytne za srdce.

Morpheus je postava nanejvýš rozporuplná. Není ve světě stvoření náladovějšího, ješitnějšího a pochmurnějšího, než je on. Myslím, že tradiční představu personifikované Smrti naplňuje mnohem přesněji, než jeho roztomilá, veselá a vstřícná starší sestra. Je spíš mužem chybujícím, než opravdu špatným, ale chybuje často a hodně. Přesto ho musíte milovat, už jen proto, že budete mít nesčetně příležitostí k tomu, aby vám ho bylo líto. A ne všechno dělá špatně, to se mu taky musí nechat. My dívky milujeme takové rozervance... (A potom pácháme pokusy o sebevraždu, když si nedejbože nějakýho nabrnknem...) Neméně (vlastně spíš ještě více) oblíbená je jeho sestra Death, nesmírně půvabná mladá žena s naprosto úžasným smyslem pro humor. Třetí nejoblíbenější postavou je zřejmě Del, alespoň pokud se tak dá soudit podle počtu webových stránek jí věnovaných.

Neil Gaiman je zkrátka génius a příběh, který nám v podobě Sandmana přenechal, je z příběhů nejkrásnějších. Srovnala bych Gaimana se Shakespearem, ale nechci působit jako nekritická obdivovatelka neschopná objektivního soudu (jíž sice jsem, ale...). Ovšem komiks vyžaduje vedle scénáře také výtvarné zpracování... Základní podobu Morpheovi vtiskli výtvarníci Sam Kieth a Mike Dringenberg. Postupem času se jich v práci na Sandmanovi vystřídala celá řada, ovšem byli to tihle dva, kdo Sandmanovi vdechli ducha. A nelze opomenout ani Gaimanova přítele a dlouholetého spolupracovníka Davea McKeana, který vytvořil obálky a podílel se na výtvarném zpracování všech grafických novel. Mimo to nakreslil také osmistránkový komiks "Death talks about life", kde Death rozebírá zásady bezpečného sexu a důvody, proč se oněch zásad držet. Je to skutečně tak úchylné, jak to zní. A posledním mužem, o němž se chci zmínit, je Todd Klein, který dělal lettering. Byl to on, kdo vybavil Morphea těmi úchvatnými černými bublinami a bezpočet dalších postav zajímavými fonty...

Ne náhodou má Sandman na obálce doporučení "for mature readers". Ne snad, že by šlo o něco brutálního a nevýchovného (ačkoli svoje brutální momenty tenhle komiks má). Jde o vyspělé dílo o mnoha rovinách a s velkou hloubkou... Něco, co by si nevyspělí čtenáři (a tím nemyslím jen děti) nemohli užít. Není to oddechový nářez na jedno odpoledne. Je to jedno z těch děl, které budete číst pořád dokola a pořád v něm budete nacházet něco nového, detaily, které vám předtím unikly nebo myšlenky a pointy, jež jste dřív nepostřehli. A to všechno vám Gaiman předkládá s kouzelným nadhledem, decentním smyslem pro humor a bez jediné špetky nějakého snobského intelektualismu. Budete se smát, budete brečet, bude vám běhat mráz po zádech, bude vám to vrtat hlavou... Troufnu si říct, že to byl právě Sandman, kdo změnil náhled mnoha lidí na komiks. Dokazuje totiž, že nemusí nutně jít o oddechový brak. Gaiman za pomoci skvělých výtvarníků dokázal využít a ukázat všechny možnosti tohoto vpravdě skvělého média.

Co tedy říci úplným závěrem? Myslím, že řečeno bylo vše a nadále se v tom pitvat nemá cenu... Zakončím tedy tento článek jednoznačným a důrazným imperativem:
"Přečtěte si to!"



MaedhRos


To je vše, přátelé