Recenze z Jetele

Vít Budinský
Posel

Udýchaný jsem vystoupal po schodech k trůnu, na němž se okázale rozvaloval Hagar, podmračený obtloustlý stařec s hustým šedým obočím a vousy, které mu sahaly až po pás. "Předstup!", vyštěkl a zaujal na trůnu rádobyvznešenou pózu. "Nesu naléhavou depeši pro Hagara, vládce Ernabonu," vychrlil jsem ze sebe oficiální předávací formuli a vytáhl jsem z koženého pouzdra u pasu pergamenový svitek opatřený rudou pečetí. Hagar se jej lačně chopil a tlustými prsty pečeť chvatně rozlomil. Dal se do čtení.
Viděl jsem, jak se s každým přečteným řádkem stále víc a víc mračí. Když dospěl ke konci, roztrhl teatrálně pergamen na dva kusy. Jeho brunátná tvář prozrazovala, že to samé hodlá učinit se mnou. Tentokrát tedy nebudu mít tolik štěstí jako v Maronii nebo v Isgalanu, odkud jsem se dostal se zdravou kůží. Ernabonský vládce byl známý pruďas a já jsem podle výrazu v jeho obličeje poznal, že mé šance jsou tentokrát minimální.
Hagarovo nenápadné gesto sice uniklo mé pozornosti, ale neznatelné přikývnutí královy osobní stráže potvrdilo mou domněnku. Rychle jsem tedy zkontroloval, jestli je můj aracký jaspis na svém místě, všitý pod kůží na pravé paži, sklonil jsem hlavu a se zavřenýma očima jsem čekal na svou “odměnu”.
Ani jsem necítil, když mi špička gardistova meče pronikla kůží na prsou, ale pak ostří lehce proniklo mezi žebry, projelo plícemi a zastavilo se kdesi u páteře. I druhý strážce přiložil ruku k dílu, ale svým útokem mi způsobil jen povrchové zranění. "Amatér," pomyslel jsem si, ale to již první gardista stihl provést další výpad. Tentokrát měl ruku mnohem jistější. S probodnutým srdcem jsem svalil k zemi. Stařec vstal z trůnu a pokynul své ochrance. "Dobrá práce. Ale teď to odneste odsud," zaskuhral, otočil se ke špekatému sluhovi třímajícímu stříbrný podnos s jídlem, vybral si špatně propečený kus vepřového a začal ho žvýkat. Mastnota stékající mu do vousů bylo to poslední, co jsem viděl, než mi rudá mlha zastřela zrak.


* * *

"Tak vstávat, lazare," zubil se nade mnou Moreg. "Netvrď mi, že se ti zalíbilo bejt tuhej!" Chvilku mi trvalo, než jsem zjistil, která bije. Po probuzení jsem vždycky trochu mimo. "Tentokrát tě pěkně zřídili," pokračoval ve svém monologu Moreg. "Natržená slezina, plíce nadranc, v srdci díra jako do prdele. A to nepočítám přeražený nohy, zlomenou pánev a naštíplý dva vobratle, anžto tě pak hodili z hradeb." Zřejmě to považoval za dobrý vtip, ale já to tak necítil, koneckonců šlo o moje tělo.
“Měls kliku, žes nepřišel o jaspis, jinak by tě naši nenašli. Řikal jsem ti, že ruka je dost na ráně a pokud ti do něj někdo bací, ztratíme spojení a nestihnem tě odchytit, když natahuješ brka. A protože tě mam rád, tak jsem ti ten šutr našil do podpaží, tam se trefujou blbě.” Moreg je možná magor, ale alespoň kousek mozku v hlavě mít musí, a jsem rád, že mě považuje za přítele. Mít spřízněného reparátora se v naší branži hodí.
“Jo, a šéf vzkazuje, že jak budeš schopnej, máš okamžitě padat k němu. A já prohlašuju, že schopnej seš," informoval mne lapiduch. Konečně jsem se na chvilku dostal ke slovu. "K šéfovi? Nevíš, co chce?" zeptal jsem se. "Nevim, ale radši už padej, nebo bude pěkně nakrklej." Otočil se ke stolu, aby vyčistil zakrvácené nástroje. Nechal jsem jej o samotě.
Tak k šéfovi. To může znamenat jen jedno - novou zakázku. Lidi jako já prostě moc volného času nemají. Buď plní svůj úkol a nebo jsou mrtví. Ale to prostě k tomuto povolání patří, platí nás za trochu toho obětování. Jsme chráněni svými jaspisy a naše úkoly jsou nevděčné, ale důležité. Jsme poslové špatných zpráv


Skogen


To je vše, přátelé