Jetel rozpráví

Vít Budinský
Niluova volba

Nilua přecházel sem a tam po rozlehlé písečné planině. Šel pomalu, při chůzi si pomáhal svou berlou z kanasového dřeva, zdobenou zlatými hádky. Byl shrbený, víc, než u něj bylo obvyklé, třásla se mu ramena. Staré oči měl plné slz. Plakal. Plakal po celou dobu, co přecházel pláň, a slzy mu do zaprášené vrásčité tváře vyryly dvě hluboké vlhké stružky. Když se rozhlédl kolem sebe, nemohl neplakat - ještě před několika minutami se na této pláni bojovalo, ještě před pár okamžiky zde umírali lidé.

Procházel bojištěm, zrak upřený kamsi do dáli, nyní si již nevšímal zohavených těl, válejících se všude kolem. Neviděl muže s rozervaným břichem, který k němu vztahoval ruce v němé prosbě o ukončení jeho trápení, neslyšel nářek vojáka, který přišel o ruku i s ramenem, nevnímal pouštní lišku, ohryzávající zbytky kouřícího masa z napolo zuhelnatělé mrtvoly. "Tohle se nemělo stát," opakoval tiše,"tohle se nemělo stát." Svou holí zavadil o jedno z těl. Kalnýma očima pohlédl na mrtvolu, byl to mladík sotva šestnáctiletý, ležel na zádech a v pootevřených očích mu sedělo několik much. Nilua berlou tělo obrátil. Z díry v temeni chlapcovy hlavy vyběhla malá mrchožravá frika a schovala se do díry pod řídkým chomáčkem trávy. Niluovi se udělalo zle.

Stále to viděl před sebou, už ani nepočítal, pokolikáté si v duchu promítl celou bitvu, minutu po minutě, vteřinu po vteřině. Stále nedokázal pochopit, co nevyšlo. Byl přece tak dobře připraven! Dlouho, celé dny věnoval analýze situace, studoval strategii nepřítele, přemýšlel, kterého z bohů má požádat o pomoc, a všechno to bylo k ničemu! Ještě dnes ráno měla Etusie nejsilnější vojsko na západ od Mitlerského moře.

"Moje vojsko! Mladí, silní muži, skvěle vycvičení, neochvějní! A co z nich zbylo? Tak třetina!" Uvědomil si, že křičí.
Zvedl hlavu a pohlédl na východ, kde se v mlžném oparu rýsovaly obrysy hory Ip-Nam, sídla bohů. "A co bych nekřičel! Jen si to poslechni! Za to můžeš ty, Nit-Suku, je to tvoje chyba! Zradils nás! Co jsme ti obětovali? Což ti dvě svatyně nestačí? A přece si nás nedokázal ochránit!" S hořkostí v hlase vykřičel svou obžalobu směrem, kterým tušil sídlo boha růstu. Horký pouštní vítr se chopil jeho slov a společně s cáry Etusijského praporce je odvál hluboko do pouště.

* * *

"Můžeš vstoupit, jsi očekáván," pokynul Niluovi dveřník před trůnním sálem. Obrovská dvoukřídlá vrata vyrobená ze slonoviny a bohatě vykládaná zlatem a perletí se téměř neslyšně otevřela a Nilua vykročil po úzkém rudém koberci směrem k trůnu. Pod stupínkem, na němž seděl panovník, se napřed pokorně uklonil, pak padl na kolena a třesoucím se hlasem zvolal: "Buď pozdraven, ó velký, synu bohů, vládce nad životem a smrtí, pane tří kontinentů - "
"Dost!" zarazil jej prudce Restet III. Upřel na kněze černé uhrančivé oči a pokračoval. "Zatím ještě tří, ale co zítra? Co příští rok? Jestli to takhle půjde dál, ani se nenaději a přijdu o samotnou Etusii! Máš co vysvětlovat!" Nilua se instinktivně přikrčil a vykoktal: "Ale pane... Dělal jsem, co jsem mohl. Byli silnější..."
"Cože?! Silnější? Měl jsi k ruce na třicet tisíc těch nejlepších vojáků, jaké kdy tato země zplodila, měl jsi na své straně bohy-"
"Boha, pane. Jen jednoho."
"Měl jsi na své straně bohy, je mi jedno, kolik jich bylo! A ta hrstka sumelských usmrkanců mé skvělé vojsko roznesla na kopytech! Jak tohle vysvětlíš? Zbylo mi jen šestnáct tisíc mužů, z toho spousta raněných!"
"Ale pane," ohradil se Nilua, "vždyť jsme je téměř rozprášili..."
"Téměř?! Ty si ze mě děláš blázny! Stálo jich proti nám sotva deset tisíc a přes půlku jich odešlo po vlastních. Tomu říkáš rozprášit? Měli jsme je zadupat do země! A vůbec, co ten tvůj bůh, nakolik nám byl platný?"
Roztřesený Nilua se před Restetem doslova plazil. "Nit-Suk, můj pane, bůh růstu. Jeho pomoc nás vyšla velmi levně, pouze jsme museli strhnout dvě svatyně Gar-Tely, bohyně smrti. Nit-Suk je mocný bůh, můj pane. Ale ten sumelský ďábel, musel to být ďábel..."
"Nezajímá mě sumelský ani žádný jiný ďábel," rozkřičel se opět Restet,"já chci jen vědět, kde jsi udělal chybu. Protože to musela být tvoje chyba, měl jsi předpokládat, že jejich nezemská podpora bude tak mocná!"
"Ale pane," oponoval Nilua,"že na jejich straně bude taková moc nemohl nikdo tušit - muselo je to stát mnoho obětí. A pokud by tvá výzvědná služba byla co k čemu, jistě by si všimli obětních rituálů a boření svatyní!" "Dobrá, dobrá," uklidnil se trochu panovník, "o tom si promluvíme později. Nyní mi popiš bitvu."

Nilua pořádně zapátral v paměti, aby nevynechal nějaký důležitý detail - byl dobrý pozorovatel a ještě lepší vypravěč a velmi si zakládal na přesném popisu situace. Již se netřásl, zdálo se, že prvotní nával vzteku panovníka opustil. Zhluboka se nadechl a spustil.
"Můj pane, s rozbřeskem dorazili do tábora naši zvědi se zprávou, že nepřítel je na postupu. Rozhodli jsme se, že zaútočíme, dříve než se přiblíží k našemu ležení - na Vlčích pláních jsme mohli zúročit naši početní převahu." Nilua polkl a pohlédl na Resteta, ten se ale tvářil jako sfinga, a tak pokračoval.
"Roztáhli jsme se na šířku celé kotliny, vysunuli jsme pravé i levé křídlo mírně dopředu, abychom mohli útočit i ze strany. Sumelové postupovali v pevném semknutém útvaru. Dal jsem povel k útoku, naše řady se daly do pohybu a já začal vyvolávat Nit-Suka." Kněz opět mrkl k trůnu.
"Pokračuj," vybídl jej král a usadil se pohodlněji.
"V sumelském voji vypukla panika, když se najednou z vyschlé písčité země vyplazily stovky ostnitých šlahounů, které jim podrážely nohy, rozdíraly kůži a bránily v dalším postupu. V ten okamžik čelo našeho vojska dorazilo k prvním nešťastníkům zamotaným v trnitých výhoncích a první sumelská krev dala zemi pít. Během několika minut padla asi čtvrtina těch psů, zatímco naši se prosekávali jejich řadami bez vážnějších ztrát. Ale pak, pak se to stalo..." Z posledních slov doslova čišelo zoufalství.
"Pak se stalo co?" chtěl vědět Restet, ale Nilua už vyprávěl dál.
"Od východu se přihnal černý mrak, mnohem rychleji než putují obyčejné mraky. Zastavil přímo nad naším vojskem, chvilku byl klid. Potom zahřmělo. Ani ten hrom nebyl takový, jakých slýcháme desítky při bouřích v období dešťů, tenhle zněl jako skřípění pekelných vrat, jako řev smečky ďáblových lvů, jako konec světa. A nebe se otevřelo a do našich mužů udeřil rudý klikatý blesk. Narozdíl od normálních blesků, které udeří a zmizí, tento udeřil a zůstal. Projížděl našimi řadami jako šílený a kosil vojáky po desítkách - někteří hořeli, jiní vybuchovali, ti šťastnější byli pouze popáleni, bylo to strašné!"
Nilua ze zajíkl, vytřel si slzy z očí a zlomeným hlasem pokračoval ve vyprávění.
"Celé to pekelné divadlo trvalo několik minut a já tam stál, na kopci, neschopen slova ani pohybu. A pak jeden z našich statečných zahlédl sumerského vyvolávače a všichni bohové stáli při nás, když ten voják, hnaný napůl zoufalstvím, napůl šílenstvím, vrazil svůj meč hluboko do útrob toho šamanského monstra. V ten okamžik se mrak rozplynul a ďábelský blesk přestal decimovat naše věrné. A já si znovu vzpomněl na Nit-Suka. A smál jsem se jako šílený, když mezi Sumelany začaly vyrůstat Nit-Sukovy houby, vypouštějící mračna jedovatých spór. A smál jsem se dlouho, dokud poslední z těch mizerných psů nezmizel za obzorem. A pak jsem začal plakat."
Kněz skončil své vyprávění, pohlédl Restetovi zpříma do očí a unaveným hlasem pravil: "Tak se stalo, můj pane, a nyní je na tobě, abys posoudil, jestli jsem svým jednáním uškodil tobě nebo Etusii."
"Povstaň," vyzval jej panovník, "dám ti ještě jednu šanci. Jen jednu, víc jich nebude - pokud selžeš, skončíš špatně ty i Etusie. A proto ti radím - zvol si tentokrát lepšího boha, mocnějšího, a nabídni mu co chceš. Ale musíš zvítězit a poslat ty sumelské špinavce do pekel!"
"Děkuji ti, můj pane, a obdivuji tě za tvou laskavost a ctím si tě pro tvou důvěru, kterou mi dáváš. Nezklamu tě. už vím, jakého boha vyberu a hlavně, vím co mu nabídnu!"
Restet se usmál.
"To rád slyším. Můžeš jít."
Nilua se otočil a rychle opustil trůnní sál, aby mohl pořádně promyslet svůj plán.

* * *


"Můj pane, Klitnar, tvůj vrchní zvěd, žádá o přijetí. Prý je to naléhavé!" Restet se na trůně narovnal a pokynul dveřníkovi: "Ať vejde!"
Po rudém koberci k trůnu přiklopýtal malý štětinatý človíček a padl na kolena, čelem se dotkl země. Král na něj chvilku pobaveně hleděl a když zvěd začal mumlat pozdrav, přerušil jej: "Nech si své syny bohů a pány tří kontinentů, vstaň a pověz, co mi neseš."
Klitnar se nejistě vyškrábal na nohy a o překot spustil: " Můj pane. Sumelie opět svolala brannou hotovost a sbírá vojsko, ale ne ledajaké; už má na dvacet tisíc hlav a stále přicházejí další! Také přesunují veškeré potraviny a drahocenné věci do hlavního města. A podle všeho začali bořit některé svatyně - to je jasný důkaz, že se připravují na válku!"
Restet se zachmuřil. "Takže Sumelie zase vystrkuje drápky? To není dobré... Klitnare, ať přijde Nilua!"
Ani ne za pět minut již stál Nilua před králem a pozorně poslouchal zvědovo hlášení. Když mužíček skončil, promluvil Restet.
"Vypadá to, že se nás naši sousedé opět pokoušejí zničit. Niluo, jaké jsou stavy našeho vojska?"
Kněz se na chvilku zamyslel. "Z původních třiceti tisíc nám zůstalo patnáct a půl tisíce, z toho asi čtrnáct tisíc je jich bojeschopných - čtyři měsíce jsou sice dlouhá doba, ale někteří se budou muset léčit ze svých zranění ještě dlouho. A najímali jsme nové rekruty, asi čtyři tisíce, nyní budou končit s výcvikem. Dohromady tedy asi osmnáct tisíc bojeschopných mužů. To je více než dostačující."
"Dostačující?" podivil se král. "Není to ani půl roku, co jsme přišli o polovinu armády, a ty mi teď s naprostou samozřejmostí tvrdíš, že tentokrát obstojíme, a dokonce proti početní převaze?"
"Věř mi, můj pane," usmál se Nilua, "vzal jsem si k srdci tvou radu a podnikl jsem jisté kroky. Vyhrajeme. Jsem si tím jist."
"Dobrá," povzdechl si Restet, "přece se nevzdáme. Do týdne budou sumelané na hranicích. Pak uvidíme."

* * *

Po stepi se až k obzoru vinul široký zástup mužů, ranní slunce se odráželo na jejich přilbicích a mečích a oslepovalo Glaniga, etusijkého zvěda, skrývajícího se za ostnitým keřem na malém pahrbku nad postupujícím sumelským vojskem. Glanig ještě chvíli pozoroval valící se masu nepřátel a pak se tiše jako frika odplížil. O několik minut později proběhl rychle etusijským ležením a zamířil ke stanu na malé vyvýšenině na východním konci tábora.


"Důležité zprávy pro Vůdce války," oznámil strážným a vešel.
"Hmm, tedy od Kterské skály zaútočí..." bručel si pro sebe Nilua, skloněný nad jednoduchou mapou příhraniční oblasti. "V tom případě je musíme napadnout od jihu!"
Glanig nejistě přešlapoval u vchodu, svá zjištění již Niluovi přednesl a nyní si připadal ve stanu zbytečný. "Odvedl jsi dobrou práci," obrátil se na něj náhle Nilua. "Etusie nezapomene. Můžeš jít." Zvěd se poklonil a vycouval.
Kněz pak pokynul jednomu z velitelů.
"Ať se muži připraví, půjdeme sumelským naproti!"

* * *

Slunce stálo v nadhlavníku a horkými paprsky se opíralo do vyprahlé země. Muži nejistě přešlapovali, každým došlápnutím zvedli obláček jemného prachu. Jejich zraky byly upřené na tmavou linii pod skalnatým ostrohem severně od nich. Čekali na povel k útoku, nejistí, ale odhodlaní. Do ticha zarachotily válečné bubny, skály jejich temné dunění znásobovaly několikerou ozvěnou. Etusijské vojsko se jako jeden muž dalo do pohybu.
Za hlavním vojem nesli čtyři mohutní muži Nilouva nosítka. Došli na malou vyvýšeninu a složili své břemeno na zem. Nosítka se otevřela, Nilua vyšel ven a se zalíbením se zahleděl na své vojáky, jak pochodují směrem k nepříteli.
"Jen jděte! Jen ukažte těm sumelským sviním, jak chutná porážka!" Usmál se.
"I když... Je asi na čase, abych trochu pomohl." Pokynul jednomu z nosičů, ten odběhl k nosítkům a po chvíli se vrátil se zdobenou truhlicí. Nilua od něj skříňku převzal, otevřel ji, vyndal silnou v kůži vázanou knihu a několik zlatých předmětů a naznačil nosičům, aby se vzdálili. Pak začal s obřadem.

* * *

"Pane! Můj pane! Čerstvé zprávy z bojiště!" Posel proběhl kolem dveřníka, div jej neporazil, před trůnem padl na kolena a podával Restetovi pergamen stočený do tenké ruličky. Na vrchu rudě zářila Niluova pečeť. Restet listinu vzal, rozechvělýma rukama pečeť rozlomil a začal číst.
"Můj pane! Pokud dovolíš, rád ti novinky řeknu osobně!" ozvalo se ode dveří. Usmívající se Nilua prošel rychle sálem, poklonil se králi, vzal od něj svitek a přečetl jej nahlas.
"Pro Resteta III., krále Etusie, syna bohů a pána tří kontinentů. Zpráva o bitvě: můj pane, Etusie zvítězila. Všichni sumelští psi pobyti byli nebo se útěkem spasili. Ať žije král!" Dočetl a pohlédl na Resteta.
"Mluv," vybídl jej panovník.
"Můj pane, jak tento list říká, Etusie zvítězila. Neříká ale, jak triumfální to vítězství bylo! Rozdrtili jsme je jako vši, odhaduji, že jen necelá stovka těch červů se vrátí domů, aby o tom mohla vyprávět!"
"Ale..." vykoktal Restet, "bylo jich přece přes dvacet tisíc! Jaké byly naše ztráty?"
Nilua se zasmál. "Ztráty? Co jsou to ztráty? Všichni tví muži jsou naživu, a jen několik z nich si vlastní neopatrností způsobilo lehká zranění!"
"Nemožné!" vydechl nevěřícně král. "jak by se něco takového mohlo stát?"
Kněz pokrčil rameny. "Nezemská podpora, co jiného? Nad našimi lidmi se otevřela ochranná sféra božské moci a do řad nepřátel udeřil nebeský oheň - vojáci už jen dobíjeli raněné. Víš, přemýšlel jsem o radě, kterou jsi mi kdysi dal - že mám zvolit spojence z řad bohů, schopného pomoci nám k vítězství."
"Kterého z bohů jsi tedy vybral? Čeho byl pánem?" chtěl vědět Restet.
"Zvolil jsem Bahtata, ale obávám se, že jeho jméno ti nic neřekne. Je, tedy vlastně byl to jeden z nižších bohů, nebyl pánem ničeho, ale od každého uměl trochu. A přesně to jsem potřeboval."
"Ale... Jak by nižší bůh mohl zničit celou armádu? To není v jejich silách!" nesouhlasil král.
"Přemýšlel jsi někdy o bozích, můj pane? zeptal se Nilua. "Proč jsou někteří silnější než jiní, proč zanikají a proč se jako oběti boří svatyně jiných bohů? Všechno je to otázka víry, lidské víry! Co myslíš, že se stane, když lidé na boha zapomenou? Zeslábne! Zmenší se, možná i zanikne! A když jeden zmizí, lidé začnou věřit v jiného, kterého tím posílí. A to znamená, že jedni bohové získávají moc na úkor ostatních!"
"To nedává smysl," stále nechápal Restet. "I kdyby byli všichni ostatní oslabeni, nestačilo by to na takové posílení nižšího boha!"
"Můj pane, řekl jsi mi, že mám svému nezemskému spojenci nabídnout, co uznám za vhodné. Nabídl jsem mu něco, o čem jsem byl přesvědčen, že zajistí naše vítězství."
"Probohy, co to bylo?"
"'Proboha', můj pane. Ode dneška vždy už jen 'Proboha'. Nabídl jsem mu monoteismus."


Skogen


To je vše, přátelé