Jetel rozpráví

Helena Štěpánová
Nirnaeth Arnoediad
část třetí


Následujícího dne bylo sychravé a nepříjemné počasí. Maedhros se zavřel ve své pracovně a pročítal všechny možné spisy týkající se vojenské strategie, techniky a podobných věcí. Napsal pár oficiálních dopisů pro některá významná knížata Eldar a vůbec se věnoval záležitostem vojenského či politického rázu. K večeru se ozvalo tiché zaklepání na dveře.
"Kdo je tam…" Zavrčel Maedhros, aniž by zvedl oči od papíru, na nějž se pokoušel psát. Jeho levá ruka sice pravou ve všem dokonale zastoupila, ale rychleji se unavila, zejména při psaní. Teď večer už Maedhros ani pro křeč nemohl povolit prsty. Takže kdyby chtěl odložit pero, nejspíš by to nedokázal.
"To jsem já…" Ozval se za dveřmi Maglorův hlas.
"Pojď dál," řekl Maedhros a ani teď nezvedl oči od papíru. "Co bys chtěl?" Zeptal se, když Maglor vešel a způsobně za sebou zavřel.
"Ále… Nudím se. Nechceš něco zahrát?" Zašklebil se a pozvedl lehce svoji harfu. "Copak to píšeš?"
"Dopis pro Fingona."
"Ááááá… Něco soukromého?"
"Ne," odsekl Maedhros. "Oficiální státnický kecy. Co bych mu asi jinak mohl psát?"
"Třeba… Nazdar, Fingone, jak se máš?" Odvědil Maglor ironicky.
"Mně je šumafuk, jak se má."
"Dyť je to kamarád…"
"Je to hňup."
"Zachránil ti život."
"Usekl mi ruku."
"Vždyť to přeci jinak nešlo…" Zamračil se Maglor. "To se na něj pořád zlobíš? Nejseš mu třeba… Vděčnej?"
"Ale jo, kruci… Neříkám, že ho nemám rád. Jenom říkám, že je to hňup. Prostě hňup. A lhář ještě k tomu."
Maglor se široce usmál a opatrně odložil harfu na jeden z nižších stohů knih a listin. Posadil se na kraj stolu a založil ruce na prsou. "Tak povídej…"
"A co?"
"Vysvětluj… Naznačuješ mi tady snad, že to zachraňování z Thangorodrim mělo nějaký od oficiální verze odlišný průběh?"
Maedhros se krvelačně zašklebil a spiklenecky šeptl: "Ale Maglore… Slíbil jsem Fingonovi, že si to nechám pro sebe…" A jeho oči se ptaly: "Chceš to i do těch nejtrapnějších detailů?"
"Jen povídej, Maddi, nic mi nezatajuj… Slibuju, že to nikomu neřeknu…"
"To bylo tak. Všechno to celkem souhlasí (s drobnými odchylkami, pravda) až do chvíle, kdy Thorondor vynesl Fingona nahoru, aby mě mohl osvobodit. Fingon vytasil meč a napřáhl se, ale než stačil seknout, řekl jsem mu, ať nevyšiluje a radši zkusí povolit ten šroub."
"Jakej šroub?"
"Byly jím zajištěný ty pouta… Takovej normální větší šroub, no…"
"A on nešel povolit?"
"Nech mě domluvit! To nevím, protože Fingon to ani nezkusil. Možná by povolit nešel, ale to je fuk… Říkám Fingonovi, že by to měl zkusit povolit nebo si ještě nadělá zuby na čepeli, ale on že to nebude třeba… A pokusil se přetít řetěz."
"A dál?"
Maedhros se ušklíbl a namísto odpovědi pozvedl pahýl pravé ruky. "Ale víš co mě fakt dorazilo?"
"Ne."
"Ten idiot se zatvářil naprosto nepopsatelným způsobem, div mu nevypadly oči z důlků, a vydechl: ‚U Valar… Sorry, Maddi.' A omdlel. Takže na konec nás oba zachraňoval Thorondor. Pak si Fingon vymyslel tu dojemnou historku a požádal mě, abych mu ji pomáhal šířit."
Maglor vyprsknul smíchy: "Tak to mě fakt mrzí, že jsem ti slíbil, že to nikomu neřeknu…" Pak trochu zvážněl. "Ale vymyslel to moc pěkně, to se musí nechat…"
"Víš, Fingon má jednu blbou vlastnost, Maglore…" Odtušil Maedhros. "Strašně rád do něčeho seká. Už ve Valinoru měl tenhle problém. Jenže to jeho sekání se vyznačuje spíš kvantitou, než kvalitou… Nejdřív seká a až pak se podívá, do čeho to seká. Víš, že ten přídomek ‚udatný' byl původně myšlenej ironicky? Mám docela strach, aby mi tou svojí unáhleností nezpůsobil během války nějakej malér…"
* * *


Maedhros spal jako na trní… Trápily ho noční můry a každou chvíli se budil. Kolem čtvrté hodiny ranní ho ze spánku vytrhnul nepříjemný chlad v nohách postele. Posadil se, promnul si oči a zamžoural do tmy. V místech, odkud vanul ten podivný chlad, se vznášela asi dvě stopy nad zemí průsvitná postava.
"U Valar, co to…" Maedhrosovy oči si pomalu zvykaly na tmu a v postavě začaly rozpoznávat kohosi známého… "Tati?" Vydechl Maedhros a pod peřinou se zuřiově štípal do stehen.
"Nech toho, synku, naděláš si modřiny…" Zaševelil Fëanorův duch sladce. "Jsem skutečný…" Teď si mohl Maedhros ducha pořádně prohlédnout. Fëanor měl na sobě bílé splývavé roucho a od pasu dolů byl stále průsvitnější. Hlavu měl nakloněnou doleva, na rtech velebný úsměv, ruce sepjaté. Jeho oči hleděly kamsi ke stropu. Nad hlavou mu rotoval žlutý zářící kroužek o průměru osmi coulů. Fëanor se tvářil, mluvil a vypadal jako idiot.
"Kde se tu bereš, tati?"
"Jsem tu na skok z Mandosových síní…"
"Dovolíš otázečku?" Pípl Maedhros nesměle…
"Jistě, můj synu."
"Takhle vypadáte v Mandosových síních všichni?"
"Jistě…"
Maedhros zaúpěl. Do té doby tu a tam uvažoval o sebevraždě, ale po tomhle zjištění se rozhodl, že si ji nechá jako opravdu úplně poslední možnost.
"A co tak naléhavého tě přivedlo sem?" Zeptal se.
"No… Zaslechl jsem tvé volání…"
"Já tě volal?"
"Mě ne. Maminku. Ale ta nemůže přijít. Víš, mrzí mě, že mě obviňuješ ze svých potíží a rád bych vše uvedl na pravou míru…"
Maedhros si lehl, dal si ruce za hlavu a ušklíbl se: "Čekám…"
"Nebuď takový zlý, synu… Nebudu ti tu vyvracet to, že jsem se za svého života choval nevhodně a unáhleně a skutečně jsem zavinil mnohé nejen tvé problémy. Avšak už jsem jiný… Změnil jsem se a ač je na čase, abys mi odpustil, nemohu ti zazlívat, budeš-li vůči mně i nadále zatvrzelý. Ale když jsi mě div neproklínal za to, že jsem zplodil tvých pět bratrů, to mě zarmoutilo, Maedhrosi."
"A nezplodil?"
"No, to je právě to… Víš… Poté, co jste se narodili ty a Maglor, jsme se s maminkou trochu odcizili. Vlastně trochu hodně… A maminka…"
Maedhros se na posteli znovu posadil. "A maminka…?"
"Víš, nesmíš jí dávat vinu…"
"Pokusím se. Co teda maminka?"
"Maedhrosi, pamatuješ se ještě na Aranura, jehož všichni nazývali sličným?"
"Jistě. Jak bych na toho vola mohl zapomenout. Aranur Sličný. A když byl z doslechu, nikdo neopoměl si pro sebe dodat Aranur Tupý…" V tu chvíli zbystřil. "Počkej, ty chceš říct, že…"
Fëanor kývl. Maedhros si všiml, že kroužek sledoval pohyb otcovy hlavy. "Ano, Maedhrosi, je to tak… Tvoje maminka se na mne tehdy hrozně zlobila. A Aranur byl opravdu sličný. A navíc jsem ho odjakživa nesnášel. Takže chtěla-li mne ranit, nemohla si vybrat lepšího… To, že je opravdu tupý, jí myslím došlo až příliš pozdě…"
"Takže Celegorm, Caranthir, Curufin a dvojčata jsou…"
"Synové Aranurovi."
Maedhros dostal záchvat smíchu. Tak báječně se už dlouho nepobavil. Poslední dobou brečíval často, ale smíchy už dost dlouho ne.
"Neřekneš jim to, doufám…" Zeptal se Fëanor opatrně. "Hrozně by je to ranilo…"
"To si piš, že jim to řeknu…" Vykuckal ze sebe s námahou Maedhros a znova se začal dusit smíchy. Fëanor však varovně pozdvihnul prst a zahrozil: "Jestli to uděláš, tak si mě nepřej. Musí to zůstat před nimi a celým světem utajeno." A zmizel.
Maedhros té noci už neusnul... Přemýšlel... Chvílemi dostával záchvaty dusivého smíchu následované záchvaty kašle, chvílemi zvážněl a myslel na to, jak by asi jeho bratři zareagovali, kdyby se dověděli o svém původu... K vlastnímu zděšení zjistil, že by snad ani nedokázal jim to říct. Zkopat jim hřbety, zpřerážet o ně pár židlí, seřvat je nebo si z nich utahovat, to mu nedělalo problémy... Ba dokonce, za jistých okolností tak činil s velkým potěšením. Ale říci jim o jejich biologickém otci a naprosto tak zbořit jejich celý svět postavený na (možná až přehnané) hrdosti na to, že jsou synové Fëanorovi, to by nedokázal... A kdyby ano, vůbec by z toho v konečném důsledku neměl radost... Vlastně mu docela stačilo, že to ví on... Jen bojoval s převelikým pokušením říct to alespoň Maglorovi. Celou noc se mu to honilo hlavou... K ránu došel ke znepokojivému zjištění, totiž, že má zřejmě bratry rád. Natolik ho to vyvedlo z míry, že vstal už před půl šestou a šel sprdnout kuchaře, jaktože mu už dávno nepřipravil a nepřinesl do postele snídani. Kuchař byl konsternován. Už dlouhá léta nosil Maedhrosovi snídani o půl deváté ráno. Maedhros byl někdy strašný zaměstnavatel.
Když se Maedhros (výstupem v kuchyni poněkud unaven) vracel do své ložnice, potkal na chodbě Maglora. Ten byl bílý jak křída a třásl se po celém těle. Něco při tom nesrozumitelně blekotal.
"Maglore... Je ti dobře?" Zeptal se Maedhros ustaraně.
Maglor vyjekl a polekaně nadskočil. Hned poté vyjekl znovu a kamsi odběhl nadmíru groteskním krokem. Maedhros se opřel o stěnu, absolutně neschopný slova, či pohybu... "Tohle je to poslední, co mi chybělo ke štěstí..." Povzdechl si nešťastně.
* * *


Bylo už pozdní odpoledne, když na dveře Maedhrosovy pracovny někdo zaklepal.
"Nikdo tu není..." Zavrčel Maedhros nevlídně v očekávání pohromy v podobě Celegorma nebo Curufina nebo někoho... Za dveřmi slyšitelně kdosi přešlapoval, ale nenalézal odvahu ozvat se nebo vejít.
"Čtverečkovanej papír došel," řekl Maedhros, neboť podle nesmělého, takměř devotního chování příchozího usuzoval na jedno z dvojčat.
"To jsem já, Maddi..." Ozvalo se za dveřmi.
"Maglore! Tak proč to neřekneš hned?" Maedhros vstal a šel bratrovi otevřít. Maglor vypadal jako hromádka neštěstí. S sebou měl flétnu... Na tu hrával, když měl deprese.
"Maddi... Asi jsem zešílel," zakňoural nešťastně a posadil se na Maedhrosovu židli. "Vidím duchy..."
Maedhros chvíli stál bez hnutí a potom se rozesmál na celé kolo. "Tak to jsme dva, bratříčku..."
"Tys taky viděl..." Maglor nasucho polknul. "...Tátu?"
"Jo. Hezky jsme si popovídali. Řekl mi pár zajímavých věcí..."
"Takže to je pravda?" Maglor vyvalil oči a zatvářil se div ne vyděšeně. Maedhros kývl a jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu.
"Aranur a maminka..." Maglor nevycházel z údivu. V tu chvíli si Maedhros uvědomil, proč to bratra tak vzalo... Byl na mámu od mala hrozně fixovaný.
"Ale notak... Maglore... Netrap se tím... Ber to z tý lepší stránky..."
"A která to teda je?"
"Náš otec má o pět hříchů míň... Nezplodil Caranthira, Celegorma, Curufina, Amroda a Amrase..."
Maglor se zprvu jen nepatrně usmál... Potom se usmál o něco víc... A potom oba synové Fëanorovi propukli v nevázaný hysterický řehot.
* * *


SFK Jetel přerušuje tuto povídku z následujících důvodů:
a) Chceme čtenáře maximálně popudit.
b) Následuje popis několika bitev (mj. i Nirnaeth Arnoediad); tyto scény jsou nejkrvavější, nejnásilnější a nejzvrácenější, jaké kdy byly v žánru fantasy napsány; mohou způsobit střevní šok, srdeční zástavu nebo zánět hipocampu, jsou morálně závadné a proto by je neměl nikdo číst.
c) Autorka neví, co s tím, a potřebuje celou tu kravinu nějak zkrátit, aby se rychle dobrala k nějakému konci.

A nyní zpět k Nirnaeth Arnoediad.

* * *


EPILOG

Maedhros myslel, že Mandosovy síně budou ponuřejší. Ráj to sice nebyl. Ale pořád to tam vypadalo útulněji než očekával.
"Mohlo by bejt hůř..." Broukl si pro sebe. Netrvalo to ani pět vteřin a bylo hůř.
"Brášule!!!!" Celegorm se vynořil ze stínů a zuřivě na Maedhrose mával. "Kde je Lorrie?"
"Vím já? Asi ještě žije. Buďme rádi."
"Bez něj to ale nebude dobrej rodinnej piknik..." Celegorm rozpustile poskočil. Růžový kroužek nad jeho hlavou roztržitě zablikal.
"Vypadáš hrozně, Celegorme," zavrčel Maedhros s trpkým vědomím, že sám vypadá úplně stejně.
"Ty taky, Rossie..."
"Pamatuješ, co jsem ti říkal o Rossiem a o těch natáčkách?"
"Pamatuju. A určitě jsi neříkal ‚po smrti nebudeš potřebovat natáčky'..."
Maedhros se pousmál, vzal bratra kolem ramen a společně pak pluli vzduchem směrem k ostatním členům rodiny.
"Ani nevíš, jak se mi po vás stýskalo," prohodil Maedhros.
"Vážně?" Vyvalil Celegorm oči a kousl se rozpačitě do rtu.
"Bylo to hrozný... Ta nuda, ta prázdnota... Ta šeď všedních dní, kdy..." Maedhros se odmlčel a potom předvedl jednu z nejhrozivějších grimas jaké znal. "...Kdy nebylo koho šikanovat."

Konec


MaedhRos


To je vše, přátelé