Jetel rozpráví

Vít Budinský
Havrani

Kráčel jsem potemnělou ulicí a shon a hluk vánočního běsnění v centru města jsem nechával daleko za sebou. Pod těžkými olověnými mraky poletovali havrani, křičeli a čas od času dosedli na zem, aby se nakrmili na zbytcích u popelnic. Rád jsem tyto ptáky pozoroval, jak majestátně kráčí po trávníku, jak jejich kovově lesklé peří v barvě antracitu odráží poslední paprsky chladného podzimního slunce. Působili vznešeně, dokonce i když se tahali o špinavý igelitový pytlík. Vydržel jsem se na ně dívat celé hodiny, posedával jsem na lavičkách, fascinován těmito tajemnými tvory.

Každý den jsem chodil jinudy a přesto jsem vždy skončil ve velkém parku za městem, plném havranů. Někdy se mi zdálo, že samo město mi určuje cestu, několikrát jsem se vydal úmyslně opačným směrem, ale do cesty se mi stavěly zamčené průjezdy a nepřekonatelné zdi a nakonec jsem opět skončil pod stromy ve společnosti černých ptáků. Vůbec mi to nevadilo. Mohl jsem se nerušeně zasnít a přemýšlet a jediné, co mě mohlo vyrušit, bylo havraní hašteření. Nevím, jestli byl park tak rozlehlý nebo do něj nikdo nechodil, ale fakt je, že za celou dobu jsem v něm nikoho nepotkal. Občas jsem si pohrával s myšlenkou, že ten park je jen můj, jen pro mě. A pro havrany, samozřejmě... Ten divný mápad mě vždycky pobavil, rozesmál jsem se a havrani vyplašení mým smíchem se vznesli do vzduchu, zakroužili a opět usedli na trávník. Představoval jsem si, že procházím mezi stromy, brodím se zlatým listím a za mnou jako stín letí hejno černých ptáků.

Čekal jsem vždy až do setmění. Když poslední sluneční paprsky uvadly a jemná jinovatka v trávě zestříbřela měsíčním světlem, všichni havrani vzlétli. Bylo v tom cosi magického, když se najednou, bez zjevného signálu, celé hejno přestalo zaobírat zkoumáním trávníku. Pak vždy přišla ta chvíle, na kterou jsem čekal celý den - v jeden okamžik všichni mávli černými křídly a již kroužili vysoko nad mou hlavou a já se zatajeným dechem pozoroval, jak se se mnou loučí a smutně křičí, jak mizí v dáli... Vždy jsem ještě chvilku čekal, jestli se nevrátí. Vždy marně. Pak jsem se i já vydal k domovu. Park se mě nikdy nepokusil zastavit a město mě bezpečně dovedlo až domů.

A pak se mi začalo o havranech i zdát. Udivilo mě to, protože za celý svůj život jsem si pamatoval jen několik snů. Člověk prý sní proto, aby se nezbláznil, ale ty mé mě brzy začaly téměř přivádět k šílenství - byly plné ptáků černějších než nejčernější tma.

Zpočátku to byly jen útržkovité vize těsně před probuzením, krátký záblesk v jantarovém oku, kmitnutí mžurky, silný ostrý zobák, šustot pernatých křídel. Ale ty vize se začaly s časem postupně prodlužovat a nabývaly na epičnosti - už jsem nebyl jen pozorovatel, bloudil jsem mezi holými stromy, pod nohama mi šustilo listí, hnědé a seschlé, drobně mžilo a obloha připomínala těžký šedý závěs, bohatě nařasený. Studený vítr se mi opíral do zad a z dáli přinášel krákání. Ale kolem mě byly tisíce havranů a ti všichni byli tiší.

Netrvalo dlouho a já jsem zjistil, že v tom snu nejsem sám. Nikoho jsem sice neviděl, ale ten podivný pocit, který mě přepadal byl pro mě dostatečným důkazem. Někdo mě pozoroval, cítil jsem jeho upřený pohled na svém zátylku, věděl jsem, že mě poslouchá, že je na každém kroku se mnou. Jen jsem netušil, kde je. Nebylo se tam kde schovat, jedině snad pod listí nebo za kmen stromu, ale to by ten tajemný pozorovatel musel být spíš stín než lidská bytost.

Když jsem jej poprvé zahlédl, viděl jsem, že jsem nebyl daleko od pravdy. Vlastně jsem si poprvé ani neuvědomil, že je to on, ta štíhlá tmavá silueta, nezřetelný obrys v mlze mezi stromy, obklopený havrany. Ale každý den (nebo vlastně noc, ve dne jsem nespal), s každým novým snem byl ten obrys zřetelnější a zřetelnější. Nevěděl jsem, co si o něm mám myslet, a raději jsem se držel stranou, i když mě fascinoval, jak tam stál, nehybný, a kolem něj hejna až přízračně mlčenlivých černých ptáků.

Trvalo mi dlouho, než jsem sebral odvahu a přiblížil se k němu. Vypadal zvláštně. Nedokázal jsem říci, jak je vysoký, byl stále takový... neurčitý, věděl jsem jen, že je vyšší než já. Byl zahalený v černém plášti, který splýval s nocí za jeho zády, stejně jako jeho poněkud extravagantní účes. Tomu jsem ale nevěnoval pozornost, neboť jsem mu pohlédl do obličeje. V té pohublé, bledé, až skoro bílé tváři zářily chladným světlem dvě hvězdy, v tmavých očích, skrývajících hloubku a vědění celého vesmíru.

Pomalu jsem došel až k němu, havrani mi ustupovali z cesty a stále mlčeli.
"Dáváš si načas. Máš ze mě strach?" zeptal se náhle, aniž by na mš byť jen pohlédl.
Jeho hlas způsobil, že se mi srdce rozběhlo jako o závod a v krku mi vyschlo.
"Ano. Teda... ne. Já nevím," vykoktal jsem zmateně.
On jen pokýval hlavou.
"Vítej, Snící! Vítej v mé říši!"
Pochopil jsem. Sandman.
Mluvili jsme spolu dlouho, čas pro nás nic neznamenal. A on mi nabídl něco, nad čím jsem příliš nepřemýšlel a hned jsem to přijal.

A byl to zvláštní pocit, když všichni havrani, sedící nehnutě vedle svého pána náhle vzlétli a já zamával křídly a letěl s nimi. Ještě jsem se naposledy ohlédl, abych si jej zapamatoval, jak tam stojí mezi stromy a vítr si hraje s jeho vlasy, ale on už tam nebyl. Jen dvě hvězdy na mě hleděly z noční oblohy, když jsem se přidal k hejnu.

* * *

Starý havran skončil své vyprávění, zavřel oči, sklonil hlavu a čekal. Tisíce ptáků v kruhu kolem něj se začaly vzrušeně dohadovat. Dlouhou dobu nechávali vypravěče v nejistotě, ale pak se všichni jako jeden vznesli do vzduchu, zakroužili nad mýtinou a zmizeli za obzorem. Starý havran osaměl. Oddechl si. Jeho příběh byl dobrý.



Skogen


To je vše, přátelé