Jetelovy reportáže

Tábor Wothanburg

MŮJ MILÝ DENÍČKU...

Tedy, milé děti, jednoho krásného dne si takhle browsím po Průvodci a najednou se mi rozbliká ikonka nové pošty. To se Paulman ptá, co dělám ten týden od 7. července 2001. Když odpovídám, že nic extra v plánu nemám, přijde mi on něj osudová věta. "Tak jsem tě přihlásil na Wothanburg." Deus ex machina, dalo by se říci, měl jsem v plánu někdy výhledově na Wothanburg zajet, a nyní mi to bylo takhle pěkně naservírováno. Tak jsem tedy pohrdl částí Parconu a odjel na daleký sever, abych se na týden propadl do temného středověku. Své zážitky vám předkládám ve formě jakéhosi deníku, tak, jak jsem je každý den zapisoval...

SOBOTA:

Vystupujeme s Wessim a Balgain z auta u polní cesty, kousek za takovou nevýraznou zkroucenou cedulí. "Wothanburg," ukazuje kamsi mezi pastviny. Házíme si krosny na záda, je vedro k padnutí. Krávy nás se zájmem pozorují, jak se ploužíme do kopce k místu, kde zatím jen tušíme rozestavěné hradiště. Netrvá dlouho a za řídkým lesíkem se objevuje val s palisádou a nedokončená věžička, marně hledáme, kudy bychom se tam dostali. Zaráží nás absence stanů, lidí, čehokoliv, přesto to nevzdáváme a pokračujeme v cestě.

Naše vytrvalost je korunována úspěchem, pár set metrů za palisádou vrcholek skrývá pomenší stanové městečko. Nejistě se přibližujeme ke skupince polonahých osob, která se líně povaluje ve stínu vedle kadibudek, čekáme, jestli se někdo z nich zvedne a řekne nám, co a jak. Objevuje se Paulman a kráčí nám v ústrety, vítáme jej a on nám ukazuje, kam si postavit stan. Míjíme ceduli, oznamující, že jsme právě vstoupili do laponské vesnice.

Netrvá dlouho a stan je postaven, jdeme se seznamovat s lidmi a táborem. Wessi a Balgain se odjíždějí ještě s několika lidmi vykoupat na přehradu, já si ve stanu užívám zaslouženého odpočinku. Večer se koná dešťová slavnost, já s Wessim vyrážíme na jahody, ať je co zobat, pak rychle do kostýmu a jde se slavit. Sedíme kolem ohně, zpíváme prší prší jen se leje, to ještě netušíme, co nás čeká. Zapadá slunce a do tábora doráží ze dvou na sobě nezávislých zdrojů nemilá zpráva - blíží se vichřice s přívalovými deštíky. Opouštíme prostor okolo ohniště a prcháme ke stanům, abychom je řádně upevnili proti větru a dešti. Někteří dobíhají pozdě, z jejich stanů jsou jen změti látky, šňůr a tyčí. Vítr zesiluje. Zoufalci z méně pevných stanů se vrhají na nedalekou louku a z balíků sena začínají stavět větrolam. Za pět minut již není na louce ani stébélko, zato kolem tábora se tyčí solidní hradba. Můj stan odolává bez nejmenších problémů. Začíná pršet. Všichni zalézáme a doufáme, že naše přístřešky orkán přežijí. Usínáme. Déšť nabírá na intenzitě.

NEDĚLE:

Ani nemusím vylézt ze stanu, abych poznal, že déšť neustal - pravidelné bubnování do látky nad mou hlavou hovoří za vše. Ze stanů vylézáme jen kvůli tomu nejnutnějšímu, dnes se nemaká. Mazáci prorokují, že bude hůř. Modlíme se, aby už konečně byly tři hodiny, to ve vsi otevírají hospodu. V půl třetí přestává pršet, vyrážíme do hospy pěšky. V restauračním zařízení nás očekává ochotná hospodská, kuře se zeleninou, svijanské pivo a příjemně strávený večer, zatím jediná příjemná věc na Wothanburgu. Před půlnocí se vracíme zpět, kolem poletují stáda světlušek, je čas jít spát.

PONDĚLÍ:

Někdo venku strašně huláká, přesto, že vytrvale cedí. Už mi to začíná lézt krkem. Dochází mi, že ten kravál venku bude pravděpodobně místní formou budíčku. Zatímco se hrabu ze stanu, déšť ustává. Fasujeme wothanburské saxy, podivné to křížence mezi řeznickým nožem a kuchyňským prkýnkem, místní rozcvička znamená vzít sax, bacit a nebýt bacen. Nejistě se zapojuji do zápolení, naštěstí unikám se zdravou kůží. Máme pauzu na snídani, zase prší, do rachoty se jde s hodinovým zpožděním. Napřed svážím dřevo, pak jsem přeložen k četě kopáčů, zvyšující val u palisády, jezdím s kolečkem, dloubu krumpáčem... V jednu padla, cpu do sebe fazole, zase prší. Do hry se nikomu nechce, je nás málo. Nemůžeme se dočkat třetí hodiny, dnes jedeme do hospody autem. Ve vsi nás čeká menší šok, mají zavřeno, přesto ukecáváme majitele, sedáme si do kumbálu ke kulečníku a čekáme, než se dovezou zásoby. Kolem šesté nás konečně pouštějí do lokálu, dokonce i smaženky se pro nás našly, jsme spokojeni. Vracíme se do tábora a jdeme spát.

ÚTERÝ:

Kupodivu neprší. Po klasickém brutálním budíčku chvilku trapčíme s dřevěnými sekáčky a hned jsme hnáni na valy. Od monotónního tahání kolečka s hlínou se přesunuji k ještě o něco zábavnějšímu vyzdívání zídky před branou pomocí placatých šutrů, které mají jednu velmi zajímavou vlastnost - je jich zatraceně málo. A při tom všem nám do zad pere slunce. Padla, plížím se do stanu a relaxuji, dokud mě z letargie nevytrhne vyhlášení kostýmové povinnosti - začíná hra. Každý z nově příchozích je obdarován dvěma zlatými šutříky a dostáváme k užívání vlastní saxy, načež jsme vykopnuti do lesa, prý nahánět keltské heretiky. Netrvá dlouho a bezvěrci se objevují na lesní pasece. Během deseti minut jsme do posledního zmasakrováni a okradeni, schlíple se vracíme do tábora. Na náladě nám nepřidávají ani zástupci církve, kteří přicházejí vybírat daně, na které má teď jen málokdo - mě naštěstí zachraňuje Wessi, jiní movité přátele nemají a končí na pranýři. Pro dnešek hra končí. Převlékáme se do civilu, sedáme do aut a jedeme do Liberce do bazénu, na zpáteční cestě se stavujeme v hospodě na svíčkovou a pak už nás čekají jen naše spacáky.

STŘEDA:

Ó, kde jsi, jasná obloho předchozího dne?! Opět trošku prší, těsně před budíčkem přestává. Naštěstí. Plni energie vyskakujeme a začínáme se rubat, od souboje s Paulmanem mám zrušené oba lokty, on bradu, dobře mu tak:) Po snídani jsme opět hnáni do rachoty, další den vyzdívání před sebou... Těsně před skončením pracovní doby se objevuje Dort, zdravíme & vítáme ho. Po obědě a relaxaci začíná znova cedit, trestná výprava na keltské bijce se odkládá. Ani půlhodinka oddechu navíc nám však nebrání, abychom se nechali během pár minut od Keltů vykydlit. Po dohodě se ustavují dvě nové skupinky křesťanů a pohanů s jakž takž vyrovnanými silami, honíme se jako banda trotlů po lese a snažíme se zabít ty druhé, nikoho to ale zdá se příliš nebaví. Vracíme se do tábora, tam se konečně začíná něco dít - inkvizice se dává do práce a já jakožto nově naverbovaný příslušník inkviziční gardy mám docela fofr. Napřed jeden krásně zinscenovaný proces končící popravou, pak nahánění neplatičů daní a nakonec ještě jeden inkviziční soud, při kterém jsou usvědčeni hned dva kacíři, srdce každého řádného křesťana (ehm) zaplesá... Pak už jen hup do civilu, hurá do hospy na svijany a na svíčkovou a pak spát...

ČTVRTEK:

Ráno i dopoledne se nese v duchu tradic - budíček, troška toho kočkování s ručními zbraněmi, snídaně. Fasujeme krumpáče, lopaty, kolečka a podobné záležitosti a ploužíme se k hradišti. Při hledání kamenů pro vyzdívky prolézám i příkop, je to bída, ale zídky rostou jako po dešti, četa pro výškové práce nám nad hlavou stlouká kostru střechy věžičky... Než se nadějeme, je tu jedna hodina, oběd a troška toho válení na seně. Poté se převlékáme do kostýmů, hra začíná. Objevuje se inkvizitor, vida, další práce na obzoru - napřed další kacíř před inkvizičním soudem, následuje nabídka sice podivná, ale dobře placená, něco shnilého je v církevních kruzích... Naše malá skupinka žoldáků vyráží po stopách biskupových mužů s jasně daným úkolem. Zrádce v našich řadách nám sice znemožňuje splnit zadaný úkol, ale čert to vem, objevují se nové informace o zapovězeném satanském manuskriptu, zdá se, že kniha již dávno není tam, kde by měla být a že po ní nejeden touží... S Wessim mám za úkol unést Balgain, tu ženštinu povětrnou, do lesa, souhlasím, stejně jsem již dávno opustil cestu dobra a spravedlnosti, nyní mě láká zlato. A Wessi na to tvrdě doplácí, když zjišťuji, že má ve svém držení onen ďábelský spis. Stačí rychlý úder saxem a stávám se vlastníkem knihy až příliš cenné. Bohužel natolik, že se jacísi špinavci nerozpakují zavraždit mě uprostřed tábora. Manuskript opět mění vlastníka, můj vrah je odsouzen a popraven a předposlední den hry končí. A den reálný končí jak jinak než v hospodě...

PÁTEK:

Svůj poslední regulérní den na panství wothanburském zahajuji ještě před budíčkem, beru foťák a fotím si hradiště, pak rychle utíkám na rozcvičku a na valy. Poslední den stavění zídek, to si musím řádně užít, no ne:)) Slunce svítí, záda pálí... už aby byl oběd. Mezi lidem se šíří poplašná zpráva, že prý dnes bude hra končit a bude se makat i večer, no, co se dá dělat. Ve tři je vyhlášena poslední kostýmovka, zahajujeme klasicky popravou, pak si mě a Wessiho inkvizitor bere stranou a pověřuje nás delikátním úkolem, už je jasné, že se dal na cestu zla, ale to nás příliš netrápí, platí dobře. Vyrážíme tedy rychle do odlehlého lesa zničit stopy po ďábelském obřadu, dříve, než na místo dorazí biskupovi vojáci. Sice začíná znovu pršet, ale úkol je splněn. Když se z neúspěšné výpravy vrací i ta chátra křesťanská, je veškerý lid svolán do paláce. Konečně vychází veřejně najevo Paulmanovo spolčení s ďáblem, nebýt těch zástupů vymítačů, rozdrtil by můj zaměstnavatel a jeho démoni všechny pravověrné křesťany v okolí, takto bohužel opět kýčovitě vítězí dobro. I když... dvou žoldáků, kteří při svém kradmém ústupu do temných uliček podřízli několik biskupových věrných si zdá se nikdo nevšímá, je dobré být zlý a bohatý:))) Tímto tedy oficiálně a kompletně končí wothanburská hra, převlékáme se opět do pracovního a jdeme stavět palisádu, musí se dodělat. Před osmou hodinou jsou všechny sloupy pevně ukotvené v zemi, my skáčeme do aut a vyrážíme do Liberce, vyblbnout se do bazénu, ještě než půjdeme spát. Pro mě je to noc poslední...

SOBOTA:

Ještě jednou si vychutnávám troubení Wothanova rohu při budíčku, naposled se od Paulmana nechávám podříznout saxem, počasí je celkem solidní, stan schne, já balím. V půl desáté se se všemi loučím, házím si na záda batoh a mířím po cestě mezi pastvinami směrem do Chrastavy...

Skogen


To je vše, přátelé