Jetelovy reportáže

Svátek příběhu 2001
(2.-4.11.2001, Uherčice)

Potlach v restauračních zařízeních bývá, jak známo, činností vedoucí k mnohým objevům a nápadům, a je-li místem debaty tak inspirující místo jako brněnský blues bar Traubka, je možno leckdy sledovat celé gejzíry tvůrčí energie. To se znovu potvrdilo jednoho jarního večera, kdy jsme s MaedhRos ve zmíněném podniku během usrkávání grogu odhalili Svátek příběhů, oslavu ústní tradice, bardovství, vyprávění při ohních a při svíčkách... což takhle nahnat naše přátele na zámek vprostřed polí a lesů, abychom se tam za přednášení příběhů společně prodrali nocí? I stalo se.

Toho dne, kdy jsme konečně zamířili na uherčický zámek, už byl podzim všude kolem nás a v nás, vzduchem se linula vůně mrazu a slunce bylo bledé jako dívka na kamenném loži. Takto dokonalé podmínky pro Svátek příběhu narušovala toliko skutečnost, že část ohlášených účastníků se nakonec z rozličných důvodů k naší i jejich lítosti nedostavila (neúčast Františky měla navíc za následek, že se SFK Jetel opět nesešel v úplné sestavě). Páteční odpoledne jsme strávili ve zpěvu a družném hovoru u společného stolu a pod pláštěm noci jsme se posléze vydali na příjemnou noční procházku - rozbahněnou cestu osvětloval měsíc, stromy k nám natahovaly černé ruce a na obzoru zářil záhadný bílý plamen, o jehož původu jsme se mohli jen dohadovat. Hékaté šeptala svá šílená moudra do uší těch, kdo naslouchali, a tma přikryla všechny grimasy.

Sobota byla dnem Velkého vyprávění, ale to mohlo - pochopitelně - proběhnout až v noci. Rozhodně jsme se však přes den nenudili, jak dosvědčují především nové kresby na zdech noclehárny, která po našem odjezdu zůstala obohacena o všelijaké obličeje zvířecí i lidské, věže bájných hradů a jedno zelené prase. Uhlem se malovalo i na Kajmana, který narozdíl od zdí kladl mírný odpor, ale nakonec byla jeho pleš v rámci jetelího iniciačního obřadu patřičně vyzdobena. Po takovýchto tvůrčích orgiích a vydatném obědu v místní restauraci už mohl přijít na řadu hlavní chod; ne však bez patřičné přípravy. Čekala nás další výprava tmou, tentokrát ku zřícenině ukryté mezi korunami vzrostlých stromů, kde bylo Velké vyprávění zahájeno výborným MaedhRosiným úvodním slovem a neméně výborným obřadem, který následoval. Před černou siluetou zříceniny a za neustálého, podivného pokřikování jakýchsi dětí lesa musel každý ze čtrnácti Vypravěčů zapálit svíčku a překročit hranici do jiného světa.. Prapůvodním záměrem bylo oddat se příběhům přímo na onom místě, mezi starým kamením, ale mráz nás svým kopím zahnal zpátky ke kamnům. Noclehárna byla speciálně upravena a poté konečně začalo samotné Vyprávění. Nehodlám zde líčit obsah jednotlivých příběhů, neřku-li vyzdvihovat ten či onen konkrétní počin - řeknu jen, že poměr původních a převzatých příspěvků byl přibližně jedna ku jedné a že všechny do jednoho měly vysokou až velmi vysokou úroveň (v to samozřejmě nezahrnuji ten svůj, jeho hodnocení je na ostatních Vypravěčích). Za okny mrazivý podzim, sklenka medoviny a hrnek čaje stále při ruce, tváře přátel ozářené svíčkami a mnohá vyprávění... kolikrát se podaří, aby vysněná akce přešla do reálného světa v téměř nepozměněné podobě?
Když dozněl poslední příběh, posilnili jsme se v nočních až ranních hodinách špagetami (jejichž příprava vyžadovala dobrodružné shánění vody a lítý boj s pojistkami) a zalehli ke krátkému spánku.

Neděle je tradičním dnem loučení a také tentokrát dostála své pověsti. Pozdravy, polibky a potřásání rukama, ještě jeden pohled na budovu zámku Uherčice a už jsme se vraceli do svých domovů, bohatší, ač peněženky křičely o opaku; bohatší o všechna ta slova a pocity minulé noci. Svátek příběhů se podle mého soudu zdařil, a to tak, že velice - neváhám jej zařadit mezi nejpůsobivější akce, jakých jsem byl (nejen) tohoto roku účastníkem a už nyní se těším na pokračování, která nevyhnutelně přijdou.

Příběhu zdar!

Well


To je vše, přátelé