Jetelovy reportáže

Minicon 2000

Ať si kdo chce co chce říká, ať si matka slzy roní, k listopadu patří Minicon jako k velbloudovi hrby. Ten letošní připadl na sobotu 18. 11. 2000, tedy téměř přesně jedenáct let po bouřlivých událostech z devětaosmdesátého a na chlup přesně jedenáct let po tehdejším Miniconu, a měl proto být tak trochu vzpomínkový.

Zahájení bylo na plánováno na desátou dopoledne. Naše pomenší conací skupinka se z Kajmaního doupěte dopravila do Technického muzea kolem třičtvrtě, s Keplíkem v pokladně směnila povinně dobrovolný příspěvek za visačku a program a jala se na chvilku volně konverzovat s přítomnými osobami. Mě a Wella si například odchytil Mirek Sábo, v okolí korzoval i Pavouk a jiné životní formy. Lehce po desáté přemístili jsme se konečně do přednáškového sálu, kde chvilku předtím začal vzpomínat Ondřej Neff. Opět jednou po dlouhé době se neomezil na předčítání povídky, tentokrát měl připravenou tak trochu vzpomínkovou přednášku o těžké situaci science fiction v zemích českých deset a více let zpět. Zpočátku, kdy hovořil například o startech Ikarie a jiných osvětových aktivitách, případně o vydávání knih, bych nazval jeho příspěvek poměrně zajímavým, ale pak začal rozebírat svou tvorbu a atraktivita přednášky se tím nebezpečně přemístila k pomyslné nule. Naštěstí byl chvíli po jedenácté elegantně vyhnán z pódia hlavním organizátorem Egonem Čiernym, my jsme se šli nadýchat čerstvého vzduchu a opět tak trochu poklábosit s osobami přítomnými i mezi sebou.

S Wellem jsme se rozhodli, že povídání o ruské sci-fi v podání Vlada Ríši protentokrát obětujeme a skočíme si do Govindy na oběd. O necelou hodinku později jsme se opět vyškrábali na Letnou, řádně posilněni a odhodláni k důležitému kroku - rozhodli jsme se oficiálně registrovat SFK Jetel jakožto člena Fandomu. Vyhledali jsme tedy Zdeňka Rampase, vyplnili několikero údajů, zaplatili poplatek a hrdě si šli sednout do sálu, abychom vyslechli cosi o zviřátkách v bájích afrických a čínských. Dvě odborné pracovnice Orientálního ústavu Akademie věd ČR nás pak během devadesáti minut seznámily s legendami vážícími se ke zvířatům v čínském kalendáři, doprovázenými diáky, v druhé části potom promítaly kresby rituálních zvířecích masek afrických kmenů a opět je doplňovaly půvabnými příběhy o rozličných zástupcích fauny. Následovala pomenší debata, kdy se posluchači většinou ptali na specifická zvířata v přednášce nezmíněná, a nutno přiznat, že obě dámy bravurně lovily v paměti jeden příběh za druhým:) Ale to již ručičky na hodinách ukazovaly půl třetí, čas, kdy za řečnický pultík měla nastoupit Dana Krejčová, honosící se titulem MVDr, čili veterinář. Ta se zaměřila na draky a snažila se poměrně poutavě a zábavně přednést svou ideu dokonalého reálně existujícího draka. Asi za dvacet minut byla bohužel se svou prezentací mohutného ještěrkoida hotová, a jelikož se nejevila příliš přístupná diskusi, měli jsme až do začátku bloku SFK Spectra volno.

S úderem půl čtvrté se na pódium ladným skokem vyhoupl Jim Dollar, svérázná to postavička, každým rokem moderující vyhlášení výsledků literární soutěže pro nezletilé a jiné mladistvé. Celým vyhlašováním v režii Spectry se tradičně táhlo úchylné pásmo scének, písní a tanců s názvem Radiator - Den zúčtování. Jak se již stalo dobrým zvykem, hlavními hvězdami byli Adolf Hitler, Freddie Kruger, Lenin, Fantomas a Predátor, tentokrát doplněni ještě svéráznou uklízečkou, dvěma mafiány a dívčinou z bavorského erotického seriálu - ti všichni předváděli něco ve stylu Monty Python, jen ještě trochu švihlejší. Mohli jsme na vlastní oči vidět rektální gramofon, slyšet vtipy o lidech s příčeskem a stát se svědky vražedných orgií provozovaných Adolfem Hitlerem alias Doktorem Radiátorem. To vše v němčině.

Pak již nezbývalo, než se pohodlně usadit a upřít zraky své na plátno na zdi. Oproti loňsku se podařilo sehnat nový film na předpremiéru - tím filmem byla Frekvence, velmi zajímavá časovka o policajtovi, který se díky jakési obskurní polární záři vysílačkou spojí se svým otcem, sedícím v tom samém pokoji u té samé vysílačky, jen o třicet let dříve. Synáček instruuje tatínka, jak se má zachovat, aby následující den nezemřel... a hned je tu paradox jak sviňa, tatík žije, historie se změnila, ale tentokrát zase pošla maminka. A tak se hrdina současný i hrdina minulý stále více a více zamotávají do časových paradoxů a snaží se je vyřešit pokud možno k všeobecné spokojenosti. Jako film je Frekvence rozhodně velmi zajímavá, sice místy celkem nelogická (ortodoxní fyzici budou stopro prskat), ale komu na tom záleží, hlavně, že se bavíme, ne?

Na plátně dojely titulky, všichni si sebrali svých pět švestek a byli vykázáni pryč z již zavřeného muzea. Na schodech před budovou se utvořily skupinky, chvilku si ještě povídaly a pak se vytratily do ztemnělé Prahy. Vrátí se až za rok. Na začátku listopadu. Až se opět otevře služební vchod, na kterém bude viset nápis MINICON 2001...

Skogen


To je vše, přátelé