Jetelovy reportáže

Istrocon 2000
(15-17.9.2000, Bratislava)

Noční vlak z Ústí nad Labem se s trhnutím rozjel, nechal ono krásné město daleko za sebou a odnášel mne a Skogena, jaksepatří nevyspalé a na nádraží přikvačivší přímo ze srazu bývalé třídy, vstříc Bratislavě. Ano, je to tak - českých conů je podle nás zoufale málo, nevíme co s penězi a milujeme celní prohlídky.
Nu dobrá, předchozí věta není tak docela pravdivá a skutečné důvody naší cesty do ciziny byly mnohem prozaičtější: Letošní Istrocon oplýval natolik kvalitním programem a měli se na něm sejít natolik kvalitní lidé, že zkrátka nebylo úniku...

Jeli jsme nocí i dnem, krátce se zastavili v Brně, kde jsem si vyřídil administrativní záležitosti ve škole, a za pár hodin se ocitli v Blavě. Před budovou bratislavské hlavné stanice jsme shledali, že vlastně nemáme přesnou představu o dalším postupu. Věděli jsme sice, že máme jet tramvají číslo 41, ale jak daleko, to už jsme netušili. Nakonec jsme se rozhodli jít po trase zmíněné tramvaje pěšky; to se nám krutě vymstilo, neboť jsme se během chvíle ztratili v betonových zákrutech onoho podivného města, několikrát se vraceli a vymotávali, jen abychom nakonec zjistili, že budova Súzy, kde se měl con odehrát, je přesně na konečné. Zpocení a s výrazem "jsem debil, kopni mě" na tváři jsme se cca dvě hodiny po poledni vpotáceli do skutečně pěkné stavby a od skutečně pěkných dívek obdrželi visačky a materiály, které byly skutečně pěkně na pytel. Materiály totiž sestávaly z pouhého programu, kdo měl štěstí (?), obržel i několik reklamních letáků velebících sponzory; sborník povídek, plakát či placka se nekonaly. V poslední době mám ale dojem, že když chce mít člověk doma placku z conu, musí si ten con sám uspořádat.. ;)

Na druhou stranu, program byl zhotoven velmi dobře a přehledně (zvláště ve srovnání s letošním Parconem) a my si v něm hned začali zaškrtávat potencionálně zajímavé body. Stačili jsme se podívat na konec přednášky o hudbě ve Hvězdných válkách (známé v podání Roberta Richtera už z Avalconu) a začátek vtipného povídání Alexandry Pavelkové o sexuálních pudech ve světě filmu. Pak se začali sjíždět přátelé - Gudrun, Keplík, Amarth a další - a my až do slavnostního zahájení vesele klábosili a společně se seznamovali se zákoutími Suzy (raději znovu připomínám, že jde o budovu).

Nutno říci, že tak skvělý objekt pro pořádání conu nepředstavuje ani brněnský Santon. Dva hlavní přednáškové sály (či "paluby", jak je pořadatelé conu nazvali) jsou prostorné, s dobrým sklonem (velmi pohodlných) sedaček, veškeré akce se odehrávají ve dvou patrech a jsou takřka nadosah. Jenom bar poněkud haproval, neb měl nepříliš kvalitní obsluhu, drahé pivo a brzkou zavírací dobu. A kdyby byla poblíž Suzy tělocvična či jiné levné ubytování pro chudé studenty se spacáky, bylo by ještě lépe. Ale což, dokonalé je máloco.

Slavnostní zahájení bylo krapet netradiční, protože zahrnovalo dle mého názoru poněkud trapné vystoupení iluzionisty Alexandra Geriče a futuristickou módní přehlídku. Dívky navlečené do prazvláštních kombinací látky připomínaly tu grupu šílenců v barevných svěracích kazajkách, tu křížence dinosaura se strakapoudem. Když začínal být celý výstup zdlouhavý, byl naštěstí ukončen a ke slovu se dostali zahraniční hosté - Ted Raimi a Mike Resnick.
Ted Raimi, známý především jako Joxer ze seriálu Xena, je vskutku profesionální bavič a na všechny dotazy obecenstva odpovídal pohotově a vtipně. Když došlo na známou a často přetřásanou otázku vztahu Xena-Gabriela, Raimi potvrdil, že v seriálu je množství odkazů na lesbický vztah těchto dvou hrdinek. "Ale víte, co je na tom nejlepší? Že děckám to nedojde!" :)
Mike Resnick, přestože (nebo snad protože) nejsem jeho čtenářem, natož pak fanouškem, mne příjemně překvapil a jeho zábavné historky o Hollywoodu a Africe patřily k tomu nejlepšímu, co bylo možné na conu vyslechnout.
Sobotní večer pokračoval promítáním filmu Barbarella, který je po právu kultovním dílem, stmelujícím prvky erotiky, absurdní komedie, umění i kýče. Kdo neviděl neuvěří, kdo viděl, chce to mít doma.

Oficiální program jsme poté opustili a zamířili na půlnoční čajovnu u Mělkoře, dnes již tradiční záležitost. V reportáži z loňského Draconu se dočtete o té minulé, Honzou Kantůrkem a povídáním o okurkách oplývající. Tentokrát těžkou váhu představoval Mike Resnick, který do čajovny zavítal a ochotně si s kýmkoli (tj. se mnou a s Molirem) popovídal o psaní povídek, Hvězdné pěchotě, Pánovi prstenů i poezii. V celém pokoji panoval čilý ruch a lidí bylo habaděj (přišli mj. i Vašek Pravda, Romulanka či MOmega), mezi tím poskakoval Melkor a tu a tam někomu nabídl nějaký ten čajíček ze své úctyhodné sbírky. Na pozadí něco vykřikoval společensky ožralý Barclay a vůbec bylo dobře. Málem jsme to dotáhli až k rannímu čaji o páté, ale nakonec jsme si po všech debatách a dvou partičkách Dej sem mozku ustlali, páni pokoje (Molir a Melkor) na postelích a já, Skogen, Amarth, Kenny a Rozruch na podlaze, což nám bylo milostivě umožněno. Ještě jednou děkuji.

Po několika hodinách jsme už rozlepovali očka a mířili na ranní přednášku Františky Vrbenské, která jako vždy kolidovala s Keplíkovou přednáškou o soubojích ve fantasy. Následovaly další otázky & odpovědi s Mikem Resnickem a povídání Zdeňka Rampase o fandomu, z něhož jsem ale prchnul na přednášku Nalima Lidochaze "Conanove stopy na Slovensku" (skutečně jsem netušil, že v Conanovi mají původ i taková slova jako "ondatra" či "Tatracon"). V hlavním sále poté začalo promítání česky dabovaného Stopařova průvodce po galaxii, vedlejší paluba nabízela další Františčinu přednášku, Ondřej Neff pak četl svoji novou povídku... Program byl nadmíru bohatý, člověk se musel každou chvíli rozhodovat mezi několika zajímavými akcemi (i když mnohdy nakonec stejně skončil v baru).
Další příspěvek Teda Raimiho měl sestávat z promítání nepodařených záběrů z natáčení Xeny, ale z nějakých mně dosud nejasných důvodů se konala jen další rozprava s publikem. Byla velice povedená a ke konci přešla v autogramiádu, při níž se na nešťastnou hvězdu tlačily zástupy lidí, Raimi sotva stíhal podepisovat a Juraj Maxon mu zuřivě dělal bodyguarda. Ted Raimi takový zájem o svoji maličkost zřejmě vůbec nečekal a tuto část Evropy považoval za nekonečné planiny osídlené zarostlými divochy, kde je jedna televize na jeden kmen. Nu což, příště bude moudřejší.

Po vyhlášení ceny Istron 2000 jsme navštívili tombolu, která se bohužel moc nevydařila. Devatenáct cen představovaly různé díly elektronické publikace Rodinný CD-ROMek doplněné o pár dalších materiálů, zcela chyběly tradiční artefakty jako trička, alkohol a nevkusné plastiky. Dvacátou cenou však byla krásná tiskárna Hewlett-Packard, která měla jen tu chybu, že jsem ji nevyhrál já.
Další promítanou klasikou filmové sci-fi byl Alphaville, černobílý film noir útočící na diváka působivou symbolikou, propracovanou atmosférou a ubíjející nudou. Pokud jsem se právě dotkl něčího vkusu, omlouvám se. Možná je Alphaville skutečně velekvalitní, ale já už po dvaceti minutách jeho sledování tuto sebetrýzeň zavrhl a raději se šel podívat na Melkorovu přednášku o kosmických lodích. Měl jsem sice pocit, že přednáška spěje odnikud nikam bez nějaké jasnější koncepce, ale čas ukrátila příjemně. Pak jsem si ještě stačil popovídat s Grorem, Honzou Pavlíkem a Františkou, vyslechnout příhodu Leonarda Medka z jeho školních let a už tu byl zlatý hřeb večera. Podotýkám, že zlato tohoto hřebu nemá nic společného se vzácným kovem; je to spíše barva čerstvě stočené moči, chlístnuté do obličeje vyjevenému divákovi. Ano, tím úžasným vyvrcholením conu byl Battlefield: Earth, bezesporu jeden z nejhorších filmů všech dob, fantastické defilé všemožných klišé, scénáristických chyb a démonických výstupů dvoumetrového Travolty s tkaničkami v nose a gumovými pazourami. Istroconské obecenstvo bylo vynikající a při zvláště vypečených dementnostech s ironickým úšklebkem nadšeně tleskalo.

Když přišel čas jít na kutě, začali jsme se poohlížet po někom, kdo nám ty kutě (ať už to je cokoli) poskytne. Tentokrát nás spasila Františka, anděl laskavosti, která si na svůj pokoj odvážně pozvala šest chlap(c)ů, podarovala je čokoládou a nechala je složit hlavu na zemi. Děkuji, děkuji, děkuji, jak by řekl Karel Kryl.

V neděli jsme zašli na Grorovu přednášku o třech zákonech robotiky, jejíž nejzajímavější částí byla jako vždy diskuse s posluchači. A pak už jsme se museli rozloučit a vyrazit na nádraží, neb cesta do Ústí je dlouhá. Odjížděli jsme z conu mimořádně povedeného a výborně organizovaného, z conu, na kterém kupodivu téměř vše probíhalo podle plánu, z conu, jaký se jen tak neconá. Bratia mě překvapili více než příjemně a jenom doufám, že za rok si v Bratislavě užiju podobně kvalitní akci.

Tož tak.

Well


To je vše, přátelé