Recenze z Jetele

Král tančí


Le Roi danse, Francie/Belgie/Německo 2000, 108 minut
Režie: Gérard Corbiau
Scénář: Andrée Corbiau
Hrají: Benoît Magimel, Boris Terral, Tchéky Karyo
Hudba: Jean-Baptiste Lully

Kdybych měla jmenovat svá osobní filmová nej v tomto roce, z těch již proběhnuvších premiér je u mě na prvním místě jednoznačně Le Roi danse. Je to film nesmírně krásný a právě tak krutý. Je to vrcholně estetické dílo, jehož největší působivost a síla spočívají právě v kombinaci onoho estetična s tím, jak nevyhnutelně příběh směřuje k nedobrým, hořkým koncům.

Gérard Corbiau, který na sebe upozornil naposled Farinellim, tentokrát obrátil svou pozornost na Jeana-Baptista Lullyho, dvorního skladatele krále Slunce, a díky této netradiční exkurzi na francouzský královský dvůr se dozvíme mnohé nejen o Lullym, ale i o dvorním dramatikovi Moliérovi a v neposlední řadě o samotném Ludvíku XIV. ...

Nyní by možná bylo záhodno přikročit k menší přednášce z dějepisu. Asi to nebude to nejpopulárnější opatření, ale bez ní to prostě nepůjde. Pokusím se ji tedy alespoň osekat na nezbytné minimum. Nakonec... Jde o látku velice zajímavou... Jean-Baptiste Lully (narozen roku 1632 ve Florencii jako Giovanni Battista Lulli), podle jehož životopisu byl film natočen, začal svoji kariéru u francouzského královského dvora v roce 1653. Udělal tehdy velmi dobrý dojem na mladého Ludvíka XIV. a stal se jeho dvorním skladatelem. Král byl v té době dosud chlapcem a Francii fakticky vládla jeho matka Anna Rakouská spolu s kardinálem Mazarinem. Ludvík vládl pouze jevišti a tanci. To mu umožňovala tehdejší tradice dvorských baletů, jejichž hlavním sólistou a jedinou hvězdou byl vždy právě král. A Ludvík XIV. byl velmi dobrý tanečník. Skrze balet a hudbu získával sebevědomí a sebedůvěru a dozajista i díky tanci se z nejistého chlapce stal rozhodný a cílevědomý mladý muž. Po smrti kardinála v roce 1661 převzal moc do svých rukou a začal ji upevňovat a rozšiřovat. Mocnými nástroji mu v politice byly hudba a divadlo. A sloužili mu skuteční mistři. Pánové Lully a Moliére. Oba byli výjimečnými umělci, oba byli loajální vůči svému králi a ten je později oba zavrhnul. Nejprve Moliéra, později i Lullyho. O Moliérově přínosu divadlu se doufám nemusím podrobněji rozepisovat. Lullyho jméno je méně známé. Přestože to byl jeden z největších hudebníků své éry a de facto i zakladatel francouzské opery. Ačkoli příběh je vyprávěn více méně z Lullyho perspektivy, nelze ho označit za jediného hlavního hrdinu. Zrovna tak důležitý je v něm Moliére a především sám král, skutečné slunce dvora, kolem nějž se točí veškeré dění a jež je v centru pozornosti všech. Divákovi nezbude, než sledovat jeho proměny se zatajeným dechem. Je to poněkud jiný Ludvík XIV., než na kterého jsme zvyklí, a rozhodně je neskonale zajímavější než obecně zažitá představa, jakou o Ludvíkovi máme. Oč sympatičtější a lidštější je coby mladík, o to působivější je jeho přeměna v chladného a sebejistého panovníka posedlého vlastní slávou.

Další dvě figury ve hře - Lully a Moliére - jsou pouhými nástroji, jichž Ludvík využívá k vybudování a upevnění vlastní moci, a vědí o tom. Lully v jednom momentu říká Moliérovi: "Jsme nástroje a paže. Nástroje se dají rozbít a paže useknout." Ta slova se ukáží být hořce pravdivými a dojdou krutého naplnění v osudech obou umělců. Zatímco Moliére, ač oddaný služebník, si dokáže od krále udržet určitý odstup a je obdařen nezbytnou dávkou kritického nadhledu, Lullyho vztah k Ludvíkovi je poněkud složitějšího charakteru. Svou roli v něm hrají láska, obdiv, vlastní umělecké ambice i důvody ryze materiální a zištné. Lully byl vůbec osobností poněkud problematickou. V osobním životě se neprojevoval právě nejcharakterněji. Vedl velmi nevázaný sexuální život a navíc měl víc než jen "lehké" homosexuální sklony, za což ho většina jeho současníků upřímně nesnášela (a pro jeho italský původ mu to rozhodně odpustit nehodlali - ironie... popojedem). Z dnešního úhlu pohledu by to snad až tolik nevadilo, kdyby nebyl ženatý a neměl děti...

Film sleduje vývoj vztahů mezi jednotlivými muži tohoto zvláštního triumvirátu a proměny jejich charakterů. Jak jsem se už zmínila, většinou je nahlížíme z Lullyho perspektivy, a jelikož Lully byl velmi komplikovaný člověk, jeho vztahy vůči ostatním byly neméně komplikované. Krále znal v podstatě od jeho velmi raného mládí a po celé ty roky k němu obdivně vzhlížel. Na druhou stranu dával zcela nepokrytě najevo, že mu jde i o osobní prospěch. Už tak dost složitá spleť citů a pout, jež ho ke králi vázaly, se zamotávala o to víc, oč víc se změnil sám Ludvík. Pokud jde o Lullyho vztahy s Moliérem, to je obzvlášť bolavé místo. Zpočátku je spojovala služba králi a spoluautorství některých baletních komedií a dost možná i přátelství. Bohužel, s tím, jak se měnil a komplikoval Lullyho vztah k Ludvíku XIV. (a také vzhledem k některým vnějším okolnostem), vstoupila mezi oba umělce rivalita a ve sporu, který je definitivně rozdělil, hrál Lully velmi nesympatickou úlohu. Moliére se přestal těšit přízni krále a Lully na tom měl nemalý podíl. On sám zůstal ještě nějakou dobu na výsluní, ale nakonec došlo i na něj, a když v roce 1687 zemřel na gangrénu, byl už dávno za zenitem.

Na tenhle film jsem se až neslušně těšila od začátku prázdnin a bylo by skutečně nepříjemné, kdyby mě zklamal. Ale přesto, že jsem čekala opravdu hodně, dostalo se mi silnějšího a lepšího zážitku, než jsem se odvážila doufat. Vizuálně je Le Roi danse naprosto úchvatná záležitost. Je to výtvarné dílo, dokonale vytříbené kompozičně, barevně i stylově. Obraz a příběh jsou po celou dobu v naprostém souznění s hudbou. Jedno podtrhuje krásu druhého a naopak. Hudba, to je vůbec kapitola sama pro sebe. Jean-Baptiste Lully byl totiž bezesporu génius a výjimečný talent. Milovníkům kvalitní muziky můžu soundtrack k Le Roi danse jedině doporučit. Už jen výtvarná a hudební složka filmu jsou tedy dost dobrými důvody pro to, abyste na něj do kina šli. Na velkém plátně a s kvalitním zvukem působí bezchybná kompozice obrazů a tónů magicky. Ale důvodů, proč do návštěvy kina investovat, se najde mnohem víc. Například se můžete velmi příjemnou formou vzdělat. Můžete si vychutnat nádherný příběh, ať už jej vnímáte jako konkrétní drama o vztazích mezi třemi zajímavými osobnostmi francouzské historie nebo spíš v abstraktní rovině, jako nadčasové zamyšlení o přátelství, lásce, moci a jejím vlivu na lidské charaktery a osudy.

Navíc se vám nabízí jedinečná příležitost zakusit vrcholný zážitek z fantastických hereckých výkonů ve velmi koncentrované podobě. Benoit Magimel v roli krále Slunce skutečně zazářil. Je naprosto fascinující jej sledovat. Podává výkon tak přesvědčivý, elegantní a výjimečný, že jej neváhám označit za ukázku skutečného umění (zdůrazňuji - umění, nikoli umu). Což se v kině nevídá často, zvlášť v době, kdy tolik herců, byť sebelepších, je i před kamerou víc sama sebou než postavou, kterou hrají. Totéž platí o Borisi Terralovi, který získal za roli Jeana-Baptista Lullyho nominaci na Césara. Přeměnu Lullyho z mladého dvořana, který ještě ani nezvládl zbavit se pubertálních manýrů a italského akcentu, ve vypočítavého paranoidního intrikána a nakonec ve zklamaného starce ztvárnil mistrovsky a navíc, jeho herecký projev má jistý nádech hravosti a teatrality, což je nesmírně osvěžující. Slovy normálního člověka, Terral chvílemi vysloveně přehrává, ale naprosto nádherně a vždy v ten pravý moment. Tchéky Karyo... Vyžaduje tohle jméno komentář? Sotva bych si uměla představit, že by mohl něco zahrát špatně. A pokud ano, není to tenhle případ. Jako Moliére je bezchybný, okouzlující, nezapomenutelný... Představitelé hlavních rolí jednoduše excelují, každým gestem, každým pohledem i slovem, v každém momentu. A herci ve vedlejších rolích jim jsou důstojnými partnery i protihráči. Přinejmenším Colette Emanuelle coby Anna Rakouská stojí za zmínku a za pozornost.

Co tedy říci téměř na závěr... Zřejmě bych měla učinit nutnou úlitbu zlým bohům objektivity. Tak tedy... Film by mohl být hlavně v druhé polovině méně náznakový a srozumitelnější pro naprostého laika. Člověk, který vstoupí do kinosálu, aniž by byl vybaven alespoň trochu obstojnou znalostí éry Ludvíka XIV., si bude připadat jako okouzlený idiot, který tak nějak nechápe, co se vůbec děje, ale musí uznat, že to hezky vypadá. Určité střihy a skoky v příběhu ho mohou dost mást a rušit. Pravda ale také je, že pocit okouzleného idiota může být velmi příjemný a dost možná i stimulující. I já jsem zakusila syndrom okouzleného idiota na vlastní kůži a měrou vrchovatou (protože ačkoli si troufnu tvrdit, že jsem byla relativně v obraze, nejsem zrovna odborník na Ludvíka XIV. a jeho epochu) a užívala jsem si ho s chutí. Le Roi danse klade na diváka nemalé nároky, co se znalostí historie týče. Pokud bych měla použít příměr seminář/přednáška, tohle je rozhodně seminář a na ten, jak známo, musíte přijít už připravení, jinak se zákonitě nechytáte. Tahle skutečnost by se dala označit za jediné výraznější negativum filmu. Dost možná by se to ale dalo postavit i tak, že problém není ve filmu, nýbrž v divákovi. Tím se dostávám tam, kde jsem byla. Lační bohové objektivity se snad nažrali a mých deset hvězdiček z deseti zůstane celých. Navíc, již zmíněná skutečnost, že film je po obrazové a hudební stránce neoddiskutovatelně dílem brilantním, je zárukou, že si ho může opravdu užít i tvor nezasvěcený.

Sečteno a podtrženo. Le Roi danse nemá chybu. Nebo, aby to učesaněji vypadalo, téměř nemá chybu. Je to výjimečný film plný nezapomenutelných, silných momentů a vyšperkovaný bezvadnými, vysoce nadprůměrnými hereckými výkony. Je to umělecké dílo. Je to skvost. Takže se usaďte, račte se ztišit, mějte oči otevřené a hlavně nezapomeňte dýchat. Král tančí. A je to balet, na který hned tak nezapomenete.

Hodnocení: 10/10

Maedhros


To je vše, přátelé